Dokonalý koloběh, kdy ze všech odumřelých zbytků vznikne podklad pro nový život, závisí na armádě rozkladačů. I když se o konečný rozklad starají především mikroorganismy, bez velkých pomocníků, jakými jsou žížaly, by se proces neobešel. Nevybíravé žížaly konzumují veškeré organické zbytky, natráví je a předají dál. A k trusu přidají látky, které mají pro pěstitele cenu zlata – například huminové kyseliny. To ale není vše.
Žížaly, především velké žížaly obecné, svým neúnavným cestováním půdu provzdušňují. Chodbičkami ji provrtávají až do hloubky dvou metrů a umožňují tak přístup vzduchu i vody do spodních vrstev půdy. Často necestují s prázdnou, ale pod povrch půdy zatahují listy i zbytky trávy, aby je tam v klidu strávily. Uklízejí tak a půdu obohacují. (Pokud na záhon rozhodíme tenkou vrstvu posečené trávy, žížaly se na ni vrhnou a záhon pěkně nakypří).
Jak žížaly podpořit?
Stačí jim neškodit, tedy především nepoužívat chemické pesticidy. A pokud naše půda není tuze jílovitá, využívat metody zahradničení bez rytí. Když na záhony naklademe na podzim vrstvu kompostu a listí, žížaly půdu provzdušní za nás, a to mnohem ohleduplněji a dokonaleji, nežli to umí rýč. Nesmíme ji však sešlapávat.
Žížaly v zahradním kompostu
žížaly v kompostéru
Pokud kompost prochází horkou fází, kdy teplota stoupá nad 60 °C, musí se žížaly stáhnout, ale jakmile hmota trochu zchladne, nastěhují se zpět. A drobné žížaly hnojní, které se pohybují spíše ve vrchní vrstvě opadanky nežli v půdě a jsou hojným osazenstvem kompostů, dobře snášejí i vyšší teploty. Tráví i množí se rychleji, nežli půdní žížaly obecné, a rychle zpracovávají zbytky. Žížalám se nemusíme bát předkládat nakažené ovoce a zeleninu – rozkladači si v přírodě nemohou vybírat, jejich trávicí systém si poradí se vším, přičemž pro nás škodlivé bakterie a plísně dovedou žížaly svými enzymy dokonce zneškodnit.
Žížalový v domácím kompostéru
Schopností žížal velmi rychle proměnit organické zbytky na vynikající hnojivo se využívá i ve speciálních kompostérech pro žížaly. Lze je zakoupit nebo doma vyrobit, nejpraktičtější jsou s více patry – žížaly se postupně stěhují vzhůru za potravou. Nejčastěji se takto chovají žížaly kalifornské, extra výkonné hybridní žížaly, které vyžadují stálou pokojovou teplotu. Využít můžeme i naše původní žížaly hnojní. Všechny žížaly potřebují stálý přísun zbytků z kuchyně, trochu kompostu pro zabydlení, dostatek vzduchu a přiměřenou vlhkost (perforovanými podlážkami odtéká přebytečná voda, která je také výborným hnojivem). Žížalový kompostér může stát i na chodbě, nijak nezapáchá.
Jak se žížaly rozmnožují?
žížaly - rozmnožování
Dvě žížaly, hermafroditi, se k sobě láskyplně přitisknou a vymění si váčky se spermiemi. Pak každá vytvoří kolem opasku, ztlustlé střední části těla, slizovitý prstenec. Do něj vloží vajíčko i spermie, které je oplodní. Pak prstenec svlékne, jeho okraje se sevřou a vzniklý kokon chrání vyvíjející se vajíčko do doby, než se z něj stane žížala. Jedna žížala naklade několik set kokonů - žížaly se musí množit rychle, pochutnává si na nich kdekdo.
Je pravda, že pokud žížala přijde o svou zadní část, ležící za opaskem, přední doroste. Nikoli část zadní, žížala má sice úžasnou regenerační schopnost, ale dvě z jedné takto nevzniknou (na rozdíl třeba od ploštěnky, která doroste z každého kousku, i kdyby byla rozčtvrcená).
Zajímavosti z žížalího světa
- V Austrálii žije veležížala obrovská, dlouhá až 3 metry. Její lomození pod zemí je údajně slyšet i nad zemským povrchem. Jiné jihoasijské veležížaly žijí dokonce ve stále vlhkých pralesích na stromech. (Stejně jako naše žížaly patří do kmenu kroužkovců a třídy máloštětinatců).
- Žížaly nás chrání proti povodním. Pokud je v půdě přirozený počet žížal, je hustě protkána jejich chodbičkami a mnohem lépe vstřebává vodu. Za přívalových dešťů vylézají dešťovky na povrch půdy, aby se neutopily, a čerstvé otvůrky, které vytvořily, ihned odvádějí vodu do hloubi země. Na betonem zakryté, ani na příliš utužené nebo pesticidy zamořené orné půdě nám však pomoci nemohou.
