Zimozel! Vypadá to jako přesmyčka. Existuje přece mnohem známější zimolez (Lonicera) a vzácnější zimozelen (hruštičkovitá Chimophila) než jen zimozel! Možná to dokonce přesmyčka je či byla, vzniklá už dávno, v časech Preslovských, tedy v první polovině 19. století. První asi byl zimozel, označení rostlin „vždy zelených“, jako je třeba břečťan nebo barvínek.
Zimolez je, podle prof. Machka, slovo „pronikavě pokažené“, i když naši zástupci rodu Lonicera (zimolezy) vždy zelené nejsou! Nicméně ještě v roce 2002 akceptovala česká botanika těsné příbuzenství v rámci čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae) jak pro zimolezy, tak pro zimozely. S tím je konec. Byla oživena čeleď zimozelovitých, Linnaeaceae, v níž jsou mimo jiné „ustájeny“ jak polokeře zimozely z rodu Linnaea, tak vysoký čínský keř kolkvície, Kolkwitzia (akademický Klíč ke květeně ČR, 2019).
Zimolez ovíjivý, Lonicera periclymenum
Div ne plazivý, přízemní stálezelený polokeř („mechový zvonek“ mu říkají Němci, Moosglöckchen) zimozel severní Linnaea borealis roste cirkumpolárně (obtočnově) dílem ve Starém Světě (L. Borealis var. Borealis, zimozel severní pravý), tak „novosvětsky“ (Aljaška, Kanada USA a Grónsko - – L.borealis var. Americana.). Zimozel severní je tedy keřík se slabým, tenkým plazivým stonkem (může být ale až 4 metry dlouhý!) s listy kolem 1 cm velkými a s květy (dvoj-až více květým květenstvím, vidlanem) na nápadně dlouhých stopkách. Plody jsou krátce žláznatě chlupaté. U nás je v současnosti zimozel považován za vyhynulý; byl doložen z Krkonoš a Jizerských hor, kde rostl na rašeliništích a v podmáčených smrčinách (resp. u Dívčích lávek a na svazích Kozích hřbetů).
Zimolez japonský, Lonicera japonica
Ta žláznatá chlupatost je jakýmsi za vlasy přitaženým spojovacím můstkem s příbuzným keřem kolkvícií vznešenou (někdo říká nebo píše krásnou), Kolkwitzia amabilis. To je 1 až 3 metry vysoký, hustě větvený, opadavý keř s něžně růžovými, zvonkovitými (dvoupyskými) květy se síťovitou kresbou. Plody jsou výrazně a dlouze (tuze) štětinaté až štětinatě chlupaté. Kolkvície pochází ze střední Číny. V Evropě je pěstována v parcích od roku 1901, kdy byla i Paulem Graebnerem odborně popsána; u nás byla poprvé zaznamenána ještě za života zakladatele průhonického parku A. E. Sylva-Taroucy v roce 1922.
Je to keř, který si zvláště oblíbil poslední majitel Štiřína Hanuš, svobodný pán Ringhoffer. Jak je na tom dnes (ten keř) a jak to dopadne s celým Štiřínem si netroufám odhadnout, ale až dosud přežil všechny pohromy. Když byl baron Ringhoffer zajat revolučními gardami v roce 1945 a vězněn ve sklepích velkopopovického pivovaru, byla jeho jedinou žádostí při příležitostných návštěvách lidí, jimž za 2.světové války pomáhal, otázka, zda kolkvície přežila a zda „letos“ kvete. On sám porevoluční internaci nepřežil, krátce na to zahynul v Mühlbergu v sovětské okupační zóně Německa. K jeho oblíbenému keři jsme ve štiřínském parku instalovali informační tabulku s popisem keře a osudem Hanuše Ringhoffera.
Zimolez Maackův, Lonicera maackii
Na obou uvedených rostlinách, zimozelu a kolkvícii, bych rád uvedl či zdůraznil volbu českých jmen. Linnaea borealis byla pojmenována a vědecky popsána jako druh na počest nejvýraznější postavy světové přírodovědy, lékaře a přírodovědce Karla Linného. Česky byl ovšem zvolen nevýrazný název zimozel – protože je i v zimě zelený.
Kolkvície naproti tomu nese v češtině i v latině jméno německého botanika Richarda Kolkwitze (23.3.1873 – 16.4.1956); byla jako rod popsána v roce 1901 vrstevníkem tohoto botanika, Paulem Graebnerem (1871–1933). Vědecká jména rostlin jsou buď popisná (Gymnocladus z řeckého gymn- gymno na začátku = nahý –a klados = větev). České jméno je „překladové“, nahovětvec. Nebo jsou navržena na počest významných osobností (lékařů, botaniků, cestovatelů například Fuchsia, na památku lékaře a botanika Leonharda Fuchse.) V češtině pak převážně převládá ona dedikace, takže Fuchsia = fuchsie (i když se také razilo divné jméno čílko). Linné, Linneus, který by si takový pomník nejvíc zasloužil, přišel v češtině zkrátka. Převládl zimozel.
Carl Linné
O autorovi
Václav Větvička je botanik renesančního ducha, který se již přes šedesát let věnuje popularizaci vědy. Působil v mnoha věhlasných institucích, například jako ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Související články
Více článků a zajímavostí nejen ze zahrady naleznete v srpnovém vydání časopisu Receptář
Zdroj: časopis Receptář
