obrázek z archivu ireceptar.cz

Bába jako jiskra

Herečka Ivanka Devátá svůj profesní život spojila především s pražským Realistickým divadlem. Hrála i v několika českých filmech, spolupracovala s rozhlasem a televizí a v dabingu propůjčila svůj hlas řadě zahraničních kolegyň.

Je také velmi úspěšnou spisovatelkou. Vydala jedenáct humorně laděných knížek, které velmi rychle zmizely i zpod knihkupeckých pultů. Po několikaleté herecké odmlce ji proslavila role v televizním seriálu Rodinná pouta.

„Po roli v seriálu jsem neskočila nijak zvlášť dychtivě, s herectvím jsem vlastně skončila. Režiséři mě neoslovovali, ani v dabingu o mě nebyl zájem. Byla jsem v penzi, myslela jsem, že do smrti budu už jen psát. Když zavolali z Pout, říkala jsem: ‚Lidi, co blázníte, chcete, abych dělala věci, s kterýma jsem už dávno skoncovala? To se snad nakonec ještě vdám, s tím jsem už taky skončila.‘

Na protivnou babu Vágnerovou jsem si musela zvykat. Poslední léta jsem v televizi vystupovala sama za sebe, jako roztomilá stařenka Devátá. No ale nakonec jsem si řekla, Ivanko, rozpomeň se na svoji hereckou minulost, hrála jsi i vražedkyni, proč bys nemohla hrát semetriku Vágnerovou.“

Nepřestali vás proto lidé na ulici zdravit?

Ivanka DevátáIvanka DevátáAutor: Archiv ireceptar.cz

Lidi mě pořád milujou. Občas říkají: „Paní Devátá, jak je to možné, že hrajete takovou babu, vy taková milá paní!“ A já říkám: „Jo, to je právě to umění.“

Tu roli jsem si nakonec zamilovala, dali jí i vlastní příběh. Je pravda, že při natáčení nevíme, co budeme dělat v dalších dílech a je proto tak trochu problém, kudy tu postavu dál vést. Nevíte jestli z vás udělají alkoholičku nebo z kolegy třeba pedofila. Ale když mám v textu něco, co se mi nezdá, můžu to změnit podle svého. Kromě toho jsem ráda, když přijdu mezi lidi. Já dostanu kolikrát za den příležitost říct jen: „Dobrý den, kilo brambor, tři rajčata, děkuju, nashledanou.“

Jaké máte koníčky?

Moje životní hobby je psaní, které se později šťastně ukázalo býti rentabilním. Když hrajete golf nebo jezdíte na kánoi, tak vás to většinou stojí strašné peníze, kdežto mně k psaní stačí blok a tužka. Další z mých libůstek je luštění křížovek, pokud možno těch těžších. Takové ty jednoduché čtverečky, to dělám jen tak bokem u oběda - jednou mi jeden kolega říkal: „Ty neluštíš, ty vyplňuješ.“ Zato sudoku jsem si neoblíbila, protože jsem byla mizerná na matematiku. Ono by to šlo, párkrát jsem to zkusila, je to podobné písmenkovému kris krosu. Jenže čísla mě odpuzují, když je vidím, omdlévám - tedy pokud nejsou na mém bankovním kontu, vysoká čísla samozřejmě. Na ta se dívám zálibně.

Chalupaříte?

Po rodičích máme napůl s bratrem takový domeček u Stříbra. Tatínek, který byl šéfdirigentem v Plzeňském rozhlasu a potom až skoro do konce života učil na konzervatoři, si chaloupku pořídil až v šedesáti letech. Dřív si to nemohl dovolit, žili jsme z jednoho platu. Ale pánbůh k němu byl laskavý a nechal ho užívat si chaloupky přes dvacet let, hodně se mu tam líbilo. Dlouho jsem pak na chalupu jezdila s maminkou, která letos zemřela, bylo jí skoro čtyřiadevadesát let. Je to tam mrňavý a chudobný, jen suché WC, bez koupelny. Místo ní mám PET láhve: V létě ráno postavím zvenčí dvě plné na okno a večer se v té vodě dá prát, musím ji dokonce ředit, protože bych se opařila. Ale rozhodně na domku nekutím, okolo nic nepěstuju, nemám zelený prsty, to dělala maminka. S bratrem jsme si říkali, že až maminka nebude, osejeme všechno trávou. Ale Alenka, se kterou bratr Jiří žije už sedmnáct let - on ovdověl - je naštěstí nadšená zahradnice. S Jirkou hrajeme kostky a hlavně řešíme křížovky, ve kterých je lepší než já – říkám mu můj guru. A Alenka zatím pleje a pečuje o těch pár záhonků.“

Sportujete?

Strašně ráda jsem lyžovala na běžkách, plavala a pěstovala turistiku. Ale mám obě kyčle umělé – jednu deset, druhou pět let. Teď je to fajn, ale doktoři říkají: „Můžete lyžovat, ale nesmíte upadnout.“ Nejsem žádnej vozembouch, ale nikdy nevíte, jestli pod sněhem není led a ujede vám noha. Už ani do sauny, kterou mám ráda, mně nedoporučují chodit - že to endoprotéza nemá v oblibě. Ale říkám si: Babo do šedesáti sis drandila, tak co. Co by měli říkat třeba paraplegici, kteří jsou na vozíčku od třiceti. A taky jsem zvyklá všechno brát z lepší stránky a říkám si: Aspoň ušetříš. Ale můžu plavat a hodně chodím na procházky. Ovšem ne stylem paní radová, vyšlapuju si dost svižně. Hodně známých mi nestačí. Občas zkouším chodit velebně, ale za chvilku už letím, mám prostě takový životní temporytmus. Letos v létě jsme byli v Alpách u Salcburku, kdyby můj pan docent viděl, kudy jsme se drápali, asi by mě zavrhnul.

S cestováním je také konec?

Cestovala jsem strašně ráda, zajímají mě památky. Když v televizi běžel dokument, kde jsem viděla Lví bránu v Mykénách, strašně jsem byla pyšná, že tam ukazovali i malý stromek, u kterého jsem stála. Mám ráda historii - ne že bych do sebe cpala nějaká data, ale zajímá mě hmatatelná historie, nesmírně mě to vzrušuje. S maminkou jsme třeba vystály obrovskou frontu na Zlatou bulu sicilskou. Byla jsem úplně nadšená, že skutečně existuje, třeba když jsem si všimla, jak v té listině něco vyškrabávali.

Na cestování už jsem ale trochu líná – musela bych shánět odvoz na letiště, pak se bojím, že mě ubytují někde u diskotéky, kde to bude dunět do tří do rána. Navíc u moře jsem byla tolikrát, že už mi to tam ráno připadá, jako že jdu do fachy, zase vzít osušku a jít na pláž. Když jsem měla problémy s kyčlemi, byly pro mě poznávací zájezdy vyloučené, všechny bych zdržovala, sama jsem si s bídou došla nakoupit. Teď když jsem se z toho trochu vzpamatovala, jsou zase všude nějaké katastrofy. Mám třeba velký sen, který už si asi nesplním. Chtěla bych vidět Jeruzalém, Betlém, protože to patří ke vzdělání, ale bojím se tam a lepší to v tomhle koutě asi hned tak nebude. Procestovala jsem vlastně celou Evropu, dostala se až na nejsevernější výběžek v Norsku, v Londýně se mi hodně líbilo v Muzeu voskových figurín madame Tussaud. Byla jsem překvapená, jak dokonale jsou ty postavy udělané. A taky jak je to uspořádané. Mají tam třeba vyparáděného prince Charlese a pak jinde najdete jeho voskovou hlavu volně ležet na polici vedle hlavy Adolfa Hitlera. Nebo jsem si chtěla trochu odpočinout a přisednout na lavičku k takové obyčejné paní s nákupní taškou – měla tam pórek nebo něco podobného. No a ta paní byla taky z vosku.

Vaši známí říkají, že jste výborná kuchařka.

To mě těší, vařím hlavně českou klasiku. Ale počkejte, mám jednu specialitu z růžovek, která by se ovšem dala podávat v Alcronu. Jednou večer, když nás začala honit mlsná, jsme oloupali růžovky, dali je na máslo, osolili, okmínovali, lehce opepřili, opekli a pak je zalili vajíčkem, zasypali sýrem a navrch ještě dali zelenou petrželku. Jako kdybychom měli pstruhy, to houbové masíčko bylo tak úžasné, sýr byl trochu ostřejší...

Strašně dobré jídlo jsou také Eszterházyho kotlety. Naučila jsem se je od paní Reidingerové, která nám hlídala syna Marka a měla maminku Maďarku. Tohle jídlo jsem nenašla v žádné kuchařce a správně by se mělo dělat s lanýži. Ale na ty nemám a tak je dělám s pestřcem, což je taková naše obdoba lanýže.

Na osmince másla zesklovatím střední cibulku, zasypu paprikou, na to dám vepřové řízky nebo kotlety, chvíli je nechám dusit, pak přidám ždibínek pestřce - on je sice trošičku jedovatý, ale v malém množství nevadí a dodá jídlu takovou zvláštní chuť. Když je maso už skoro měkké, přidám jemně nastrouhanou kořenovou zeleninu, ne nakrájenou. Také dávám pár čili papriček, aby to bylo ostřejší. Nakonec omáčku zahustím kyselou smetanou se lžící hrubé mouky.

Škoda, že už se neprodává smetana v litrových láhvích. Smetanu jsem nechala zkysnout při pokojové teplotě, byla pak mnohem výraznější než kyselá smetana, kterou dneska koupíte v krámě. Možná by proto neškodilo ještě do omáčky kápnout trochu octa.

Pravda, ta hrubá mouka není obvyklá – omáčka nabude takového svrchovaně podezřelého troupelnatého vzhledu, jako kdyby se hospodyni zdrcla. Ale má to velký úspěch. Když jsme tohle jídlo – nejlepší je s moučnými noky - předkládali hostům, bavilo mě je pozorovat.

Zpočátku si s velkou nedůvěrou dali na talíř jeden kotlet a jen tak jej pokapali a lehce konverzovali. Tu a tam uzobli a zase konverzovali a pak už jedli a přidávali si na talíř a zase konverzovali a přidávali si a přidávali, až nezbylo vůbec nic.

O čem bude vaše další knížka?

Momentálně nepíšu nic kvůli Rodinným poutům. Taky jsem měla starosti s maminkou, byla nemocná, než v létě umřela, snažila jsem se ji hodně navštěvovat. O prázdninách jsem se pak věnovala vnučce, s přítelkyní jsme jeli do Alp, chodili po Orlických horách a s bratrem jsme byli na chalupě.

Ale mám dva náměty. Jedna knížka fejetonů by měla být o ženských. Nic bližšího bych zatím nechtěla prozradit. A další titul by měl být humoristický román, pokračování knížky Jen jednou mladá, kdy ta mladá už je stará stejně jako já. Nemám zatím moc vybudovaný příběh, ale na druhou stranu stáří dává moc hezký materiál.

Nedávno jsem kolegovi Nárožnému vyprávěla, jak ze mně jiný kolega mámil telefonní číslo nějakého pána. „Jirko, já nevím, kdo to je.“ „Nevíš aspoň, jestli se jmenoval Pavel nebo Karel?“ „Nevím.“ „Ježíši, jak to že nevíš, vždyť chodil pořád do divadla a tebe miloval k smrti.“ „A víš, kolik mužskejch mě milovalo k smrti? Někteří už po tý smrti dokonce jsou.“ A ještě jsem dodala: „Pane Nárožný, oni ti moji ctitelé, oni neviděj, oni kulhaj, oni… Ježíšmarjá, oni to jsou úplný starci.“ Moc se smál, protože já už taky nejsem žádná mladice. Ale říkám: Bába jako jiskra.

Foto autor

Akční letáky