Jak jste přišli ke svým přezdívkám?
B.: Barine mi poprvé řekl můj bratr a spolu s Bolkem hned pátrali, co to slovo vlastně znamená. Zjistili, že Baryn je v ruštině šlechtic. Barin ovšem může být i líný pes. Sám si tedy mohu vybrat, co moje přezdívka obnáší a zda chci být Barin s tvrdým nebo měkkým i.
F.: Moje přezdívka vznikla podle malého rychlého zvířátka - fretky. Jednou Bolek prohlásil, že ruší zkoušku, protože na ni nejsme dostatečně připraveni. Rozzlobil jsem se, že tu lítám jako fretka a on je ještě nespokojený! Začal se smát a místo fretko mi rovnou řekl: Freti! Na zájezdech s divadlem mne potom Italové začali psát na plakáty: Fretti. A od té doby jsem Fretti se dvěma t.
Máte rodiny a případně i funkce v proslulém Valašském království?
B.: Jsem osmadvacet let ženatý a mám dvě dcery. Fretti je na tom podobně. Žije se svou partnerkou téměř tak dlouho jako já a mají spolu tři děti. Na rozdíl ode mne se však Fretti nikdy neoženil. Pokud jde o funkci ve Valašském království, žádnou mít nemohu, protože jsem Hanák, který se mezi Valachy pouze infiltroval. Ale i jako Hanák smím mít doložku nejvyšších výhod.
F.: Barin rád pije víno a já zase fernet, proto mi Bolek napsal do valašského pasu národnost: hraběcí fernetiová. Dokonce jsem od Bolka, jako hrabě Fernetti, dostal pozemek metr krát metr na jeho farmě v Olšanech. A do darovací listiny mi napsal, že si tam mohu dělat, co chci. Dokonce i strom vysadit a až strom povyroste, mohu na něm seděti i na něm viseti. Stále jsme s Bolkem hledali, co bychom tam vysadili a zřejmě to bude javor. Věřím, že pod ním budu jen ležet a nikdy se na něm nepověsím.
Kdy jste se vy dva poprvé setkali?
B.: V roce 1972 jsme spolu s bratrem přišli z divadla v Uherském Hradišti do Brna. Byli jsme jedni z prvních profesionálních zaměstnanců Divadla Na provázku, které vzniklo v lednu toho roku. Poprvé jsme se tam setkali nejen s Bolkem, ale třeba i s Karlem Heřmánkem, Jirkou Bartoškou, Zdeňkem Pospíšilem, Pavlem Zedníčkem - Čmaňou. A rok po nás přišel Fretti.
Koho napadlo přivést dvojici Barin a Fretti z divadla do televizní Manéže?
F: Nápad byl Bolkův. Vystupovali jsme s ním už v jeho úplně první Manéži. A je to moc hezká práce. Bolek nás obsazuje do svých autorských představení jako herce-neherce. Staráme se o rekvizity a hrajeme s ním představení. Podle všeho chtěl i ve svém televizním pořadu mít lidi, na které je zvyklý.
Dokáže vás Bolek po tolika společných letech na jevišti něčím zaskočit?
B.: Klidně zastaví představení a vytkne vám, že jste něco zapomněl nebo se přeřekl. Jednou jsem alternoval s Jirkou Pechou při představení, v němž se třikrát vyvolával duch proslulého mima Jeana Gasparda Deburaua. V poslední seanci už jsme se s duchem skamarádili, já si s ním jako povídám a říkám mu: „Vidíš, Kožík o tobě napsal celou knížku. Tady je Kolín, kde jsi se narodil." Ale při tomto představení jsem si na Kolín nemohl za nic na světě vzpomenout! Začal jsem syčet, v hlavě prázdno a nahazuji Bolkovi: Kde jsi se narodil? Asi minutu mě nechal v úplném tichu smažit se před celým divadlem. Potom se zvolna otočil a povídá: V Kolíně, ty blbečku!
F.: Hráli jsme Poslední leč, kde se starám o rekvizity a navíc tu mám, jak říká Bolek, velmi těžkou úlohu psa, který je fena a navíc pak ještě hraje srnu. Jak vidíte, opravdu složitá role! Při představení se používá suchý led, který na jevišti simuluje kouř z kamen. Jednou však ledu bylo málo, nebo se z něho zrovna nepářilo - a Bolek zastavil představení. Řekl lidem, že tady má být kouř, zavolal mě a klidně se zeptal: Máš cigarety? Musel jsem si pak vzít do pusy čtyři cigarety, lítat po jevišti a dělat kouř. Byl jsem tak fena hrající srnu, která navíc ještě stíhá na jevišti kouřit.
V Divadle Bolka Polívky pracujete už čtrnáctou sezónu. Není to po takové době stereotyp?
B.: Práce s Bolkem nemůže být nikdy stereotypní. A tím nemyslím pouze divadlo, protože on je i v soukromí nesmírně tvůrčí člověk. Jsme kamarádi, jezdíme za ním na farmu. Fretti tam s Bolkem jezdí na koni, já s ním hraju tenis. V našem případě to není jen pracovní vztah, ale kamarádství. Pravé spříznění duší.
F.: Vůbec si neumím představit, že bych s Bolkem nepracoval. V divadle děláme všichni všechno. Přijedeme před divadlo autem, naložíme věci a vyrazíme na zájezd. Na místě všechno vyložíme, Barinek jde nachystat kostýmy, které už ale předtím doma vypere, vyžehlí a zašije. Já se zase starám o všechny rekvizity a o scény. Vyrábím většinu věcí, které Bolka napadnou. Třeba masky nebo deformátory, které se staly populární právě díky Manéži. Občas Bolka něco napadne v deset hodin večer, druhý den je v jedenáct hodin dopoledne zkouška a už to má hotové.
Tak lehce se vám podařilo vytvořit i deformátory?
F.: Deformátory vyžadovaly více času. Musejí totiž přesně sedět, hodně jsem zkoušel. Původně jsem je připravil pro představení Terapie, kde používáme různé parapřístroje a spoustu dalších věcí. Deformátory jsou Bolkův nápad, který vznikl jako obvykle v hospodě. Základ deformátorů jsem vytvořil v dílně u svého kamaráda uměleckého kováře.
Co člověk potřebuje k výrobě vlastního hyzdiče?
F: Koupí si materiál, namaluje plánek a pustí se do práce. Původně jsem zkoušel různé materiály, třeba mě? nebo ocelová lanka. Zjistíte však, že to není možné, příliš se do obličeje zařezávají. Vhodný je silný rybářský silon. U masek zase obvykle nakoupím škrabošky a na ně dolepuji peří, srst nebo klidně i koňské žíně. Můžete tak vytvořit opravdu neskutečné předměty! Ale všechno musíte dokonale vychytat, stále zkoušet. Nakonec jako u každé věci, kterou člověk doma udělá sám.
Barin zase pečuje o kostýmy. Kde jste se naučil šít?
B.: Ale doma takové věci nedělám! Tato potřeba opravdu vznikla proto, že na zájezdy nás jezdí velice málo. A někdo tyto práce udělat musí. Umím se postarat sám o sebe, uvařím si, vyperu i zašiji věci. Pokud jde o kostýmy, po představení je nejprve roztřídím podle barvy a teploty praní. Potom je vyperu a suším bu? přímo na jevišti nebo venku na sluníčku. Nakonec je vyžehlím a zkontroluji, zda není třeba něco spravit. Je-li prádla hodně, protože naše představení jdou jedno za druhým, vezmu si kostýmy domů a v klidu je tam dám do pořádku.
Dokázal byste pro kolegy z divadla i uvařit?
B.: Ale to víte, že ano! Vaření je můj velký koníček. Ještě když jsme s Divadlem Na Provázku jezdívali na soustředění, fungoval jsem tam jako kuchař. Vařil jsem snídaně, obědy i večeře pro 40 lidí. Jezdili jsme devět let a já pořád vařil pro tolik lidí! Fretka se mnou dělal v kuchyni, pomáhal mi třeba loupat brambory, brácha jezdil jako zásobovač. A všichni byli náramně spokojeni. Velice rád vařím českou klasiku, čínu nebo italskou kuchyni. A moje specialita, o kterou se s vámi rád podělím, je štrúdl. Ten nesmí chybět na žádné divadelní oslavě! Z jedné dávky upečete tři nohavice. Obvykle dělám štrúdl nejméně ze tří dávek, tedy tak 9 až 12 nohavic. Potřebujete 40 dkg polohrubé mouky, 1 stoprocentní tuk, 1 vejce, 1 prášek do pečiva a 5 lžic vody. Vypracujete těsto, tuk do něho nastrouháte a necháte je hodinu v chladu odpočinout. Dále těsto už jen rozválíte, doprostřed placky vsypete strouhanku, jablka, trošku citronové kůry, rozinky, oříšky, skořici, cukr a celé zabalíte, potřete vajíčkem a pečete asi padesát minut při 150 ºC. Těsto tím teplem pomaloučku nabývá a závin je velice lehký. Mám tento recept z Vysočiny, kam jezdíme na naši chaloupku. Je to chudý kraj, kde se vždy muselo hodně šetřit a u zdejších lidí najdete spoustu dobrých a finančně nenáročných receptů.
F.: Před šesti lety jsem propadl rybám a každou volnou chvíli trávím u vody. Dám vám senzační recept na kapra v bramboráku. Připravíte si těsto na bramborák, opečete je z jedné strany, otočíte a vložíte na ně kousek kapra. K tomu rajčata, cibuli, česnek, anglickou slaninu, máslo a vše pěkně posypete kořením na ryby. Stejně jako se dělá bramborák plněný masem, tento je plněný kaprem. A lepšího kapra jsem nikdy nejedl!
Oba jste šikulové. Je i Bolek podobně zručný?
F.: Povím vám, jak je zručný. Jednou jel v krásném bílém obleku v noci z Prahy. Píchl pneumatiku, zastavil a říká: Musím stopnout někoho, kdo mi tu pneumatiku vymění. Začal stopovat auta, ale nikdo nezastavoval. Řekl si: Nic, nachystám mu alespoň vercajk. Rozloží klíče po silnici, stopuje a opět nikdo nezastaví. Připraví tedy ještě hever a rezervu a stopuje dál. Nakonec si řekl: Snad na tom není nic tak těžkého! Vzal klíč, povolil kolo, nasadil nové, dotáhl a měl z toho tak ohromnou radost, že nadšeně sedl do auta a úplně všechno své nářadí i staré kolo u silnice zapomněl. A to je typický Bolek, právě takový, jakého máme rádi!
Ptala se Alena Štrobová, fotografovala Dagmar Hájková
obrázek z archivu ireceptar.cz