obrázek z archivu ireceptar.cz

Ester Janečková: Nechávám věci plynout

Ester Janečkovou znají lidé především jako moderátorku z televizních pořadů. Povídali jsme si v obývacím pokoji podkrovního bytu na kraji Prahy a vedle receptářových témat jsme probrali také lecos o životě.

Máte zahrádku?

U domu máme takovou malou, která slouží hlavně na grilování, je to navážka většinou volně zarostlá trávou. Ten kout trochu připomíná zahradu ze známého animovaného filmu Jiřího Trnky - je tam stará kůlna, takové malé vybetonované prázdné jezírko zarostlé břečťanem, do kterého kluci plánují zavést vodu a udělat potůček, stromy, po kterých mohou šplhat, zasadili tam hrášek a keřík rajčat a sledují, jak to roste.

Pěstitelka tedy nejste…

Ani kutilka, od toho je u nás manžel. Je lékař, chirurg, je zručný a má potřebnou trpělivost, která mi k ručním pracím chybí. Měl třeba období, kdy stavěl letecké modely, teď předělává staré baterky na dobíjecí akumulátory, aby měl zdroj k světlu na kole.

Já jsem spíš přes zvířátka. Máme skoro roční kočku Kiki a fenku retrívra Fanky, které je rok a půl. Před Kiki jsme měli kocoura Mikeše. Byl to úžasný lovec, občas domů za dveře přinesl dokonce divokého králíka. Ale Mikeš se nám loni v létě ztratil. Je pravda, že kluci by chtěli mít doma větší zvěřinec, ale dílem jsme je přesvědčili, že by to nebylo pro všechny zúčastněné dobré, a dílem to mělo vlastní vývoj. Když jsme jim pořídili vodní šneky, snědla je kočka.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

A velkého pavouka sklípkana, kterého jsem dala jako dárek manželovi k druhému výročí svatby, protože má sklípkany v oblibě, zase v nestřežené chvíli ulovil nešťastník Mikeš. Převrhnul terárium a sklípkanovi ukousnul zadeček. Měli jsme strach, aby se neotrávil, ale tehdy to odnesl jen zvracením.

Jezdíte na chalupu?

Místo, které bychom zvelebovali o víkendech, nemáme. Nestihli bychom to. Spíš nás láká pořídit si někde na kraji Prahy pozemek a postavit domek podle svých představ. Zvířat a opravdové zahrady si užijeme u rodičů manžela – jeho tatínek je veterinář a maminka zootechnička. Žijí na Moravě v Blansku v rodinném domku s velkou zahradou, kde pěstují a chovají všechno možné, mají králíky, slepice, jezdíme k nim a kluci si to můžou užít. Pravda, je to trochu daleko, pravidelně tam nejezdíme. Kromě toho navštěvujeme mé starší sestry: Svatava žije v Hlinsku na Vysočině, Dáša bydlí v Miličíně na České Sibiři.

Co jiné koníčky či záliby…

Ono s těmi mými koníčky je to teď vlastně hodně jednoduché, protože mé záliby se sešly v mém povolání. Od dětství jsem zkoušela psát, různé povídky a podobně, později jsem zároveň zvažovala, zda se mám věnovat herectví nebo psychologii. Takže v Poště pro tebe se mi to všechno hezky spojilo dohromady. Ať už při přípravě, kdy mluvím s lidmi, kteří budou v pořadu, když si píšu průvodní texty a scénáře, nebo i při samotném natáčení. A velmi blízko tomu, co mě baví, má i pořad Sama doma. Vedle receptů, vaření se tam probírá i zdraví, tedy medicína, ke které jsem získala vztah na střední zdravotnické škole, kterou jsem studovala před DAMU. Do pořadu Pošta pro tebe zvou lidé někoho, s kým se velmi dlouho neviděli a chtěli by se s ním setkat.

Máte někoho, koho byste vy sama chtěla pozvat?

Ano, před časem jsem se v jednom časopise zmínila, že bych ráda věděla, jaký je osud romské holčičky Míši, kterou jsme si s maminkou vzali do hostitelské péče. Trávila s námi víkendy, celé prázdniny i Vánoce. Nechali jsme ji i pokřtít. Vzít ji k nám domů bylo moje rozhodnutí, v prvním ročníku na zdravotní škole jsme se svou spolužačkou denně chodily do dětského domova v Praze na Vinohradech a věnovaly se dětem. Míša si mě sama vybrala. Jenže pak se její matka vrátila z vězení a dceru jí vrátili. Pro nás, a jak jsem se dozvěděla od kuchařky v dětském domově, i pro Míšu to byla rána, nebyly jsme na to připravené. Když jsem toto přání publikovala, trochu jsem doufala, že se třeba někdo ozve – ať už pravá Míša nebo někdo, kdo si třeba vzpomene, že by jí mohl být. Ale nestalo se. Žádné vlastní další pátrání jsem nepodnikla. Jednak jsem se trochu bála, co bych zjistila, a také proto, že když od nás Míša odešla, byly jí tři roky. Z toho věku si těžko může člověk něco pamatovat.

Který z příběhů, se kterými jste se díky pořadu mohla seznámit, vás obzvlášť vzal za srdce?

Je jich strašně moc, ale asi bych vybrala příběh ženy, která si pozvala muže, který ji ve dvanácti letech v Bulharsku zachránil život. Se svým starším pětadvacetiletým bratrem tehdy plavali v moři, z ničeho nic přišly velké vlny a silný proud je začal unášet na volné moře. Ze břehu pro ni skočil muž a pomohl jí na břeh. Ještě než ji vytáhnul, volal na bratra, že se pro něj vrátí. Jenže když doplavali na pláž, byl už bratr příliš daleko a ona jen viděla jeho hlavu, jak se vzdaluje ve vlnách. Helena – tak se jmenovala - tehdy do studia přišla s manželem a dvěma nádhernými dětmi. Chtěla tomu muži poděkovat, že vlastně díky jemu žijí i ty děti. Bohužel onen muž tehdy nedorazil - měl k pořadu nedůvěru, nechtěl nic zveřejňovat, aniž by tušil, o co jde.
Velmi intenzivní jsou samozřejmě rodinné příběhy – nedávno jsme uvedli příběh otce, který si do studia pozval dceru, se kterou se po rozvodu nemohl vídat. Nepřála si to bývalá manželka a on dceři nechtěl způsobovat problémy. Dcera ale tehdy otce ve studiu vidět nechtěla. Bylo to hodně silné, měla jsem o něj až strach, protože byl po třech infarktech.

Sportujete?

Baví mě jezdit na kole. Také jsem vodák začátečník, nedávno jsme s dětmi jeli Berounku. Může za to manžel, který už na škole sjížděl divoké řeky. Věnoval se i jachtingu, takže jsme byli spolu v Chorvatsku a v Itálii. Na kolech jezdíme s kluky hlavně doma v Čechách, v Jizerkách, v Krušných horách, když přijde kopec, manžel zapřáhne mladšího Cyrila za sebe na „gumicuk“. Starší Krištof už zvládne všechno sám. V poslední době se také pravidelně věnuji spinningu, to je takový cyklistický aerobik, kdy v tělocvičně šlapete na speciálním rotopedu při hudbě. Jen se mi už moc nechce zavírat někde v místnosti, když je teď venku hezky.

Divadlo a literaturu máte v genech – váš otec Ota Ornest byl uznávaný divadelní režisér, jste neteří básníka Jiřího Ortena. Co jiné múzy?

Maminka u mě od dětství pěstovala i vztah k hudbě a k výtvarnému umění. Prý už od tří let mě vodila do Národní galerie a chlubila se, že si pamatuju všechny obrazy. Bohužel malířská múza mě nepolíbila, ale obrazy mám kolem sebe ráda. Maminka mě také ještě jako malou vodila na koncerty vážné hudby, což mě nebavilo, ale později mi to pomohlo, abych ke klasické hudbě našla cestu. Ale přiznám se, že v poslední době není moc času, spíš poslouchám odpočinkovější muziku – Shade, Barbru Streisandovou, Bruce Springsteena, U2. Také jsem chodila na klavír, ale moc mě to nebavilo, měla jsem přísného profesora. Dneska trochu lituju, že jsem se klavíru nevěnovala déle. Chodila jsem i na hodiny zpěvu, líbilo se mi to a ráda zpívám dodnes. Ovšem v divadle Miriam, kde občas v jedné hře zpívám, jsem poprosila kolegy, aby si na zpěv našli někoho, kdo se zpěvu věnuje pravidelně, je znát, když hlas necvičíte. Zpívám raději v soukromí při kytaře – na výletech, s dětmi doma. Zvlášť ráda mám cikánské písničky, známí to vědí a dělají si ze mě legraci.

K čemu sama vedete své potomky?

Klukům se snažím věnovat co nejvíc, pomáhám s úkoly do školy, logopedická cvičení. Mají hodně povinností, každý den něco: klavír, chodí do dramatického kroužku, na angličtinu, do skauta, na náboženství. Zkoušeli tenis, ale nechytlo je to. Každý tíhne k něčemu jinému. Ten starší je náruživý čtenář, začal číst už ve čtyřech letech a drží ho to pořád, jsem velice ráda, že jen nevysedává u počítače, jako spousta jeho vrstevníků. A jak už jsem říkala, rád jezdí na kole. Mladšího baví kutit s tátou, něco šroubovat, lepit a montovat. Rád mi také pomáhá vařit, je větší gurmán než starší Krištof, kterého jídlo tolik nebere. Proč jeho jméno píšete Krištof a ne Kryštof Je to možná taková naše literární libůstka, ale původ jména je řecký – Christophoros, neboli nositel Krista. Prostě jsme si nedovedli představit Krista s tvrdým y.

Jak jste na tom s gurmánstvím vy sama?

Mám ráda spíš zahraniční inspiraci, českou kuchyni nevařím tak často, i když ji zvládám: svíčkovou, rajskou, koprovku. Nejčastěji připravuji těstoviny. Dělám si na ně z rajčat vlastní omáčku, spařím, oloupu, nakrájím rajčata, osolím je, opepřím, a dlouho vařím. Je potřeba hodně rajčat, protože varem se zmenšuje objem. Na závěr přidám čerstvou bazalku, někdy speciální italské koření nebo chilli omáčku, ale jenom trochu, aby to mohly i děti. Hotovou omáčku ještě někdy vylepšuju smetanou. Používám ji na vařené těstoviny, nebo jí plním pšeničné tortily, které dám do pekáčku, pokryju mozzarellou, zaliji zakysanou smetanou a zapeču. Směs používám třeba i na lasagne s mletým masem. Ráda používám nivu – smíchám třeba čerstvý spařený špenát s nivou, směsí proložím lasagne, zaliji kysanou smetanou a zapeču. Hodně dělám různé saláty, klasiku – čerstvé papriky, rajčata, okurky, ledový salát, zaliji trochou olivového oleje a balsamikovým octem. K tomu přidám piniové oříšky a nechám odležet. Oříšky dají salátu vynikající lehce nahořklou chuť.

Je vám 33 let, v životě se vám daří, co dál?

Nevím. Já vlastně nikdy neměla nějaké konkrétní cíle a sny, čeho chci dosáhnout. Vždycky jsem se spíš radovala z toho, co je. Jen jsem si obecně přála, abych se věnovala práci, která by mě těšila, a to se mi teď splnilo. Velké ambice vás mohou samozřejmě postrčit někam dopředu, ale já nemám takovou povahu. Nikdy jsem neuměla se sama prosazovat, nabízet, být připravená a čekat na příležitost. Vždycky jsem nechávala věci spíš plynout.

Znám kolegyně herečky, které kvůli tomu, aby nepropásly příležitost, ani nechtěly mít děti. A najednou jim bylo čtyřicet, příležitost nepřišla, partner je opustil a ony zůstaly samy…

Foto autor

Akční letáky