obrázek z archivu ireceptar.cz

Fejeton Václava Větvičky: Máj, vyženem kozy v háj…

Ona tříměsíční každoroční teplotní předpověď (však víte: březen, za kamna vlezem…) je dnes obtížně splnitelná u valné většiny našeho obyvatelstva. Dovedete si to představit?

Bydlíte-li třeba v pražském Jižním Městě nebo na Severní terase v Ústí nad Labem, či na sídlištích v Brně nebo v Ostravě, že se o víkendu nebo ve všední den po práci vyhrnete s kozami do háje? Pražští Jihoměšťáci by mohli do Milíčovského háje, ale ti ostatní? Nebo jinak: Vaječná krize přivedla na stránky a vlny médií rozbory možností, kterak chovat nosnice na balkoně, v lodžii či na terase – ale o kozách zatím nepadla v této souvislosti ani zmínka; pravda, kamerunské by se i do panelákové lodžie vešly. Ale ani kamerunské nebo holandské kozičky – což je, vzhledem k velikosti třeba takové kozy sánské kozička velikosti snad tak 0, nejvýš 1 nebo A – jsem zatím nejen na balkonech neviděl, ba ani v tom Milíčovském háji nepotkal. A tak nezbývá, než spoléhat na český a moravský (a pochopitelně slezský) venkov, kde ještě o kozu zavadíte a je co, či koho vyhánět.

Setkání s kozouSetkání s kozouAutor: Archiv ireceptar.cz

Koza z ochozu jičínské věže

Mám s tím vlastní, osobní zkušenosti. Je jim, těm zkušenostem, bohužel už dlouhá řada let – alespoň těm prvním dvěma. Jedna je svázána s mou lyžařskou instruktorskou činností a mými pravidelnými tahy za sněhem do Krkonoš. To víte, jakmile chodíte do obecné školy v Peci pod Sněžkou, tak už hory neopustíte – alespoň o víkendu. Při cestách do hor jsme se pravidelně zastavovali v Jičíně, a málokdy jsem odolal nevyběhnout na jičínskou věžovou bránu. Pan věžný tam totiž míval, až nahoře v ochozu, kozu. Bohužel jsem nikdy nezjistil, do jakého háje ji v máji vyháněl, protože to už na horách bývalo sněhu pořídku, a tak jsme spíš šilhali po řekách než po horách.

Vůbec první kozí zkušenosti jsem nabral zhruba ve svých 13 až 15 letech v Krušných horách, v obci, která po 2. světové válce dostala české jméno Tisová. Prázdniny co prázdniny jsme s Vilíkem, synkem tamních dosídlenců, pásali v háji stádečko 15 koz, vesměs těch kamzíkově hnědých. Jenomže to bejvalo o prázdninách, a to už si na máj nikdo nevzpomněl, dokonce ani ty kozy ne, a nikdy jsem nezjistil, jak to v Krušných horách chodilo s kozím májovým vyháněním.

I kozy ocení jarní kvítíI kozy ocení jarní kvítíAutor: Archiv ireceptar.cz

100 koz dobrého Františka

Třetí kozí zastavení se hned štěpí: Nejdříve do rádiového, rozhlasového, v němž jsem po tři hodiny v Dobrém jitru povídal o kozách všech velikostí a plemen, ale zejména o těch českých, a ponejvíce o těch, které po převratu nesmejkal v Pošumaví František Špatný. Měl jich rovnou stovku, krásných bílých, a jednu šéfovou, rohatou, hnědou.

Ačkoliv František vyráběl v chirurgicky čistém prostředí fantastické kozí sýry, nikdy jsem ho nezastihl ženoucího kozy v háj. V podstatě to ani nepotřebovaly, protože pastviny u statku (všimněte si: u statku, ne u farmy, do Ameriky jsem za Františkovými kozenkami nejezdil, do jižních Čech ano!) – tedy pastviny u Františkova statku byly natolik rozlehlé, že honit kozy v květnu po lese připadalo mně i Františkovi jako vyložený blud a pomýlení. I když – koz jsme se neptali – takové mladé lupení čerstvě světlezeleně olistěných stromů spásané, kam až na zadních stojící koza dosáhne, taky není k zahození.

Kozám chutná listí stromůKozám chutná listí stromůAutor: Archiv ireceptar.cz

Háj není smrkový ani bukový…

Kozy bych tedy měl probrané, zbývá ten háj. Čeština, zejména ta botanická, dobře rozlišuje les a háj. Rostlinná sociologie mluví o smrkových lesích – smrčinách, a bukových lesích – bučinách, o lužních lesích – luzích a olšinách… Ale slůvko háj má rezervované pro středoevropské smíšené dubohabrové háje. Habrové doubravy nebo, chcete-li, dubohabřiny. Ty najdete jako přirozené nebo přírodě blízké třeba ve středních Čechách, v teplejším regionu mezi nížinou a pahorkatinou. Jsou to ty krásné porosty třeba na jižním a jihozápadním okraji Prahy, ale obdobné jsou třeba v Moravském krasu. Dominantními dřevinami jsou duby (převážně dub zimní) a habry. To dá rozum, jsou-li to habrové doubravy. Navíc tam bývají vtroušené rozmanité jiné listnáče, sem tam lípa a javor, občas nějaký ten jeřáb, a kde je tepleji, i břek. V podrostu nebo v křovinném patře to od dubna žlutě kvete keři dřínu, jinde najdete kněžské kvadrátky, brsleny, svídy krvavé a řadu dalších… A co víc, od jara, dřív než se baldachýn korun zatáhne po olistění, se takové dubohabrové háje přímo výstavně chlubí svou hájovou květenou: sasankami, jaterníky alias podléškami, plicníky, lechami – a bůhví čím ještě. Ty začínají kvést zpravidla koncem dubna a v máji kvetou naplno. A já jsem přesvědčen, že ti naši předkové, kteří vymysleli ono květnové kozovyháněcí dohájové přikázání, že měli na mysli, aby si pastuchové i kozičky přišli na své především očima. Protože nad krásu oněch českých a moravských luhů a hájů není.
Z jakého jiného důvodu také zazněly ve Smetanově Mé vlasti?

Akční letáky