Figurky pochodují betlémskou krajinou na dlouhých pásech. Některé hýbou rukama a vykonávají nejrůznější práce. Z pumpy teče skleněná voda. Mnohé z početných oveček se pasou – občas skloní hlavu k věčně zelené trávě…
„Je tomu 138 let, co kovář Jan Metelka ze Sklenařic ve stodole mlynáře z Harrachova objevil malý, velkou vodou poničený betlém a odnesl si ho domů. Byl prvním základem díla, které tvořil dvaadvacet let. Postupně dokupoval figurky a sestavoval tzv. verky, pohyblivé pásy a mechanismy. Poháněly je další a další dřevěné hodinové a jiné strojky, které se natahovaly s pomocí závaží“, vypráví vysocký muzejník Michal Jakl.
betlém kováře Jana Metelky
Jak se betlém znovu potkal
Jan Metelka na betlému pracoval od roku 1878 až do roku 1900. Dále jej každoročně v adventu sestavoval a o Hromnicích rozebíral. Roku 1914 v jeho životě nastala velká změna - z chalupy se stěhoval do malého bytu, kam se jeho rozsáhlé dílo, rohový betlém dlouhý několik metrů, nemohlo vejít. Žily ještě čtyři z jeho dětí – proto betlém rozčtvrtil a rozdělil mezi dcery a syna. Sám si nechal jen jesličky se strojkem.
„V 50. letech minulého století se jejich rodiny nechaly přesvědčit, že by měl být betlém pohromadě – a své části postupně věnovaly vysockému muzeu. Od roku 1958 tak mohou návštěvníci vidět většinu velkolepého betlému pohromadě. Z krabic se však do dnešní podoby nedostal jen tak. Jeho sestavení a uvedení do pohybu nebylo v silách tehdejších muzejnic. Ale jeho znovuzrození si přály tak usilovně, až přivolaly šťastnou „náhodu“. Vysoké navštívil Miloslav Štěpánek, letec z II. světové války, a potkal na náměstí přátele a ti ho vzali s sebou do muzea. Chvíli si betlém prohlížel – bylo to v září - a pak řekl, že do Vánoc to bude hotové. A bylo. Betlém dokázal znovu rozhýbat. Jen místo závaží ho dnes pohání elektřina a už nestojí v rohu, ale v jedné přímce. Tehdejší váleční letci museli rozumět lecčemus, elektronika za ně nepracovala.“
Pohyblivý betlém Jana Metelky
Nakoukněte do soukromí
Několik domečků postrádá čelní stěnu - můžeme nakouknout, co se děje uvnitř. V jednom pracují kováři, v dalším ševci, pekař zadělává na chleba, řezník kuchá čuníka. Všichni jsou v pohybu, jejich ruce se míhají v rytmu práce. Tedy, až na jednoho pekaře, který rukou nehýbe při práci, ale s pekařským smetáčkem v ruce prohání kolem stolu pekařku a bací ji do zad. Na každém domě je vývěsní štít se jménem skutečných obyvatel Vysokého, kteří opravdu pekli, šili boty, kovali.
Je tu truhlář Václav Janda, pekař Vojtěch Josífek, který byl navíc lyžařský šampión a hned vedle, u výstavy starodávných lyží, je zvěčněn i se spoustou svých medailí. V dalším domku pracuje kovář Jáchym Petříček, švec Jáchym Ďoubalík, řezník Josef Nečásek. A tak se sousedé při pohledu na betlém náramně dobře bavili. Když však Vysoké navštívili potomci rodu Makovců a zašli do muzea, viděli v domku s vývěsním štítem „František Makovec pekař“, jak jejich praděd páchá na prabábě domácí násilí. Celí zčervenalí kroutili hlavami, že nevědí, co že to mezi jejich předky mělo být.
řemesla v betlémě
Vzkaz rodině Makovců
„V té době jsem bohužel ještě nevěděl, že byla rodině Makovcových tato scénka přiřazena zcela neprávem. Celá věc se měla tak, že vývěsní štíty se jmény Vysockých byly na chalupy přidány až v muzeu. A byly přidány proto, aby byla důrazem na řemesla odvedena pozornost od jesliček – protože náboženské motivy byly tvrdě potírány a hrozilo, že kvůli tomu návštěvníci betlém již nikdy neuvidí. Přidat štítky bylo snadné, až na ten jeden – komu tuto nekalou scénu přiřknout? Rodina Makovcova se jako jediná z Vysokého odstěhovala, a proto padl černý Petr na ni. Moc bych si přál, aby si potomci pekaře Makovce tento článek přečetli a přijali naši omluvu – když zde byli na návštěvě, ještě jsme o tomto malém vylepšení, které však betlém svého času zachránilo, nevěděli“, přeje si Michal Jakl.
A kde je Krakonoš?
Krakonošů mají ve vysockém muzeu mnoho
„Ano, na to se mě často někdo zeptá - kde je Krakonoš? Může být tady všude, bral na sebe podoby, jaké si zamanul. Možná je to tamhle hajný. Anebo zajíc, který vyskakuje za trsem trávy? Jednou mu totiž, po mnohaletém skákání, upadla jedna noha. A je známo, že Krakonoš na sebe mimo jiné bral i podobu třínohého zajíce!“
Ale pokud si přejete spatřit Krakonoše s plnovousem, fajfkou a kloboukem, ve vysockém muzeu zkrátka nepřijdete. Krakonošů tu mají přes 80. Jsou velcí i malí, shlíží z krásných malovaných skříní, nebo na vás juknou u schodů do patra. Jeden asi stoletý má vousy ze vzácného lišejníku s dlouhými jemnými stélkami, který dnes už na horách neroste. Novější mají plnovous koudelový. Dříve byla výroba figur Krakonošů častým řemeslem, dnes „dědky“ přivádí na svět kupříkladu Ing. Milan Paska ve Vrchlabí – vytvářel je i jeho tatínek z Poniklé. Díky tomu si i dnes můžete zpodobnění Krakonoše, takové, jaké zdobilo všechny chalupy, z návštěvy Vysokého odnést.
Jak se čistí betlém?
„Na betlém se práší, i když uzavření v prosklené dubové vitríně, kterou dostal k padesátiletému výročí pobytu v muzeu, pomáhá od nejhoršího,“ vysvětluje muzejnice Jana Nonnerová. Celý den zabere, než ho muzejníci opatrně štětečkem a prachovkou očistí. Také proti blednutí barev se ho snaží chránit – okna jsou zatažená, na skla by ještě měly přijít UV fólie.
O zdraví betlému pečuje také Kamil Andres z Třebechovic pod Orebem, specialista na mechanické betlémy, který umí vše, na co by jinak bylo zapotřebí několika restaurátorů rozmanitých oborů. V takovém betlému jsou části kovové, dřevěné, kožené, papírové, provázky, a každý materiál vyžaduje jiné zacházení. Při generální údržbě vše opraví, promaže, zkontroluje.
mechanismus betlému
Něco pro uši
Do muzea přijde tu turistka zdaleka (betlém obdivovali i návštěvníci z Austrálie), tu maminka s dětmi, které betlém viděly mnohokrát, ale je čas se podívat znova. Všem se zdejší muzejníci věnují, všichni se tu cítí jako doma. Pozdravit je přišel František Hubař, který se svou ženou nedaleko vybudoval krásnou rozhlednu U borovice a u ní navíc umístil sbírku starožitných psacích strojů. A protože tohle místo výjimečné lidi zřejmě přitahuje, za chvíli vešel Milan Fügner. Ten je známý například tím, že opravil voskové válečky, na které nahrával sám Leoš Janáček - zachycoval na ně původní lidové písně, a mimochodem nahrály i jeho vlastní hlas. Válečky byly rozbité a každý se bál se jich dotknout, ovšem pan Fügner, který se nahrávacími zařízeními zabývá po celý dlouhý život a už jako kluk je sám vyráběl, je dal dohromady a záznam byl zachráněn.
Milan Fugner s hracím válečkem
Také k podívané na pohyblivý betlém patří i něco pro uši - melodie koled „Co je to za radost“ a „Narodil se Kristus Pán“. Jsou uloženy na hřebíčkovém hracím stroji - kovovém válečku s miniaturními hřebíčky, o které brnká ocelový hřebínek. Každý jeho hrot je naladěn na určitý tón. Nízké tóny musí kmitat pomalu, proto takový hrot tíží kapka cínu. Ale ta časem oxiduje, ztrácí se a tón se může měnit – ve Vysokém proto hrací strojek uchovávají jako oko v hlavě a pouštějí ho pouze při výjimečných příležitostech. Ale když se dá betlém do pohybu, zní i původní hudební doprovod – a to právě díky Milanu Fügnerovi, který hudbu ze strojku převedl na CD. K nadšení kluků vede také zájmový kroužek na zdejší škole, v muzeu se podílel na promítání starodávnou laternou magikou na petrolejku. A děti, zvyklé na nejnovější média, byly nadšené.
Ve vysockém muzeu jsou i voskové válečky sto deset let staré. I z nich Milan Fügner osvobodil záznamy hudby a také první doložené zvukové dopisy v češtině! Zatímco z CD a DVD nosičů si záznam za sto let těžko přehrajeme, na válečcích vydržel. Ovšem nesmí se často přehrávat, protože fonograf tlačící na drážky je ohladí.
zvukový váleček
Daleké obzory
„Jsme betlemářská velmoc, jen ve Vysokém a okolí vzniklo domácích betlémů požehnaně. Několik přímo v rámci Metelkovy rodiny, kdy i příbuzní před sebou žárlivě střežili tajemství „chodicích“ mechanismů, posílali děti na výzvědy, aby nakoukly pod betlém… Mnohé z betlémů jsou dosud uchovávány v soukromí, někteří majitelé však nechají pocestné nahlédnout,“ říká Michal Jakl. Vysoké je známé nejen díky muzeu, nádhernému výhledu, vysockému zelí, výtečnému Krakonošovu pekařství a skvělé cukrárně, chirurgii ruky, ale i jako místo výtečných divadelníků, ochotníci zde působí nejméně od roku 1786. Snad i proto pan Jakl při vyprávění přímo hraje postavy, o kterých mluví, a vtáhne vás do světa, který je vzdálený a přitom stále blízký.
Bednářské řemeslo
Do konce března si můžete ve vysockém muzeu prohlédnout i výstavu bednářského řemesla, která kromě výrobků zachycuje i posledního místního bednáře a jeho um na krásných fotografiích. Nejstarší lyže a další předměty i fotografie zachycující starý svět a nesmírně milí a ochotní muzejníci na vás však čekají po celý rok mimo pondělky a mimořádná uzavření denně od 8.30 do 12.00 a od 13.00 do 16.00 hodin.
Foto: Martin Hlaváček
