Hugo

Hugo Pavel: Co Ota umřel, parmy pouštím

V čem spočívá kouzlo rybaření, čím se liší kapr od karase, pstruh obecný od duháka, kde rybaří bratr známého spisovatele a mnoho dalšího se dočtete ve velké obrazové publikaci Ryby a rybolov v našich vodách.

Kdo jednou viděl kroužkovat lipany a nahodil mezi ně mušku, komu pořádný kapr rozjel zabrzděnou cívku navijáku, ten většinou propadl rybařině na celý život jako Hugo Pavel.

Statisíce, možná miliony lidí znají jeho rybářské příběhy, protože je zaznamenal jeho bratr, spisovatel Ota Pavel. Spisovatelé ale někdy přehánějí, líčí skutečnost tak, jak se jim jeví v jejich fantazii. Kdo však jednou navštívil Hugo Pavla na chatě u Berounky, ví, že v tomto případě autorova fantazie a život splývají.

Přesvědčit se tom můžete právě v knize Ryby a rybolov v našich vodách. Najdete v ní rybářské vyprávění Huga Pavla, jehož zkrácenou verzi vám nabízíme:

Rybařina je věda a taky tvrdá práce

U Popperů – tak se Pavlovi až do poloviny padesátých let minulého století jmenovali – chodili na ryby všichni. Tatínek, maminka i tři bratři: Hugo, Jiří a nejmladší Ota.

HugoHugoAutor: Archiv ireceptar.cz

„K vodě nás ale přivedl táta, u kterého vždycky trochu převažovalo pytláctví, protože on už pytlačil jako kluk a taky později v okolí Kladna, odkud pocházel a kde to znal. Časem jsme začali chytat i oficiálně, to když jsme měli na Buštěhradě pronajaté dva rybníky, kde táta choval kapry. On totiž vždycky ze všeho chtěl nadělat majland, jenže pokaždé to dopadlo katastrofálně.

Svého prvního kapra jsem ale chytil o jarních prázdninách pod splavem u hospody v Buštěhradě. To už jsme bydleli v Praze a já jezdil do Buštěhradu k babičce a dědečkovi na prázdniny. Tam jsem se na tu udici chytil i já sám,“ vzpomíná Hugo Pavel.

V jeho životě sehrál důležitou roli ještě jeden rybář – vlastně taky spíš pytlák – Karel Prošek, převozník z Luhu u Branova na Berounce, o kterém Ota Pavel napsal, že chytal ryby, jako když Kubelík dirigoval. Takový to prý byl koncert. U Proška se mnohému přiučil, i když – jak sám tvrdí – učí se pořád a za hotového rybáře se nepovažuje ani ve svých pětaosmdesáti.

„Rybařina je věda, člověk o ní musí hodně vědět a hlavně, aspoň u mne, to později vždycky byla tvrdá práce. Já jsem se nikdy nechodil na ryby rekreovat, protože jsem chtěl nachytat. A když chcete nachytat, musíte makat. To se nedá nic dělat. Sednout si do křesílka a klimbat je to nejhorší.

Ryba jde v určitou denní dobu a vy za ní musíte jít, musíte vědět, kde je, na co zrovna zabere. A to učení strejdy Proška spočívalo v tom, že nám řekl, kde jsou tloušti, kam máme jít na podoustve a večer jsme s ním a s tátou šli pod nezabudický jez na parmy.

RybyRybyAutor: Archiv ireceptar.cz

Nesli jsme dlouhé pětimetrové biče a chytali na drát. Na konci byl splávek z korkového špuntu a husího brku, návazec byla pstruhová šňůrka nebo něco jako dnešní imitace, říkalo se tomu cedule.

Chytali jsme čtyři pět metrů od břehu, podél kterého ryby v noci táhly a parma škubla, táhla a byla tam. Jindy, když bylo horko, strejda mávnul rukou, ať nikam nechodíme a radši se koupeme nebo hrajeme fotbal.“

Kluci Popperovi chytali na dvou až třímetrové proutky a celá jejich dětská rybařina prý spočívala v tom, že lovili pro tatínka řízky, nástražní rybičky. Občas si zašli na okouny nebo když po bouřce tekla kalná voda, nachytali podoustve. Chodili taky nad přívoz, kde byly mělké proudy plné trávy a řas, které se táhly až k hospodě U Rozvědčíka, a pod tou trávou se schovávaly ryby. Prohmatávali rukama trávu a hledali je.

Řada rybářů dnes ryby, hlavně velké kapry a další trofejní úlovky, pouští zpátky do vody. Hugo Pavel si jich prý velice váží, ale nezapírá, že on je především lovec.

„Kdybych měl chodit k vodě a ryby pouštět, rybařina by pro mě ztratila kouzlo. Ten lovec je v nás. To nezačalo dětstvím v Luhu. Všichni naši předci a prapředci, celé generace, byli pastevci a rybáři a ty geny v nás zůstaly. Kdybych ryby pouštěl, tohle všechno, ten pud mých předků, bych v sobě potlačil. A to nechci. To víte, že se mi stalo, že když jsem chytal ryby denně, musel jsem jednou za čas tu síťku vzít, obrátit ji a ryby pustit. Bylo mi jich líto. Nad radostí z úlovku ve mně v tu chvíli převážil jiný pocit. Když jsem viděl, jak se ty volné ryby rozjely, bylo to, jako když král uděluje milost.“

Berounka - ZbečnoBerounka - ZbečnoAutor: Archiv ireceptar.cz

Dvacet let na Berounce

Když na Berounce rybařil Karel Prošek, bylo v ní hodně úhořů. Kdo šel večer na úhoře, dva tři přinesl, málokdy prý jen jednoho. Dnes, kdy se úhoři musí draze dovážet a vysazovat, je jich v řece čím dál míň. Možná i proto mnozí rybáři tvrdí, že ryby v Berounce nejsou, ale to je podle Hugo Pavla velký omyl.

„Kdyby, nedej bůh, přišla otrava, jaké tady po válce byly dvě, to bychom teprve viděli, jaké ryby tu jsou! Že je neumíme chytit, to už je naše věc. Ať se jde někdo podívat, jak tady loví sumci! Tady je hrozně mělká voda, nikde není přes dva metry, a sumci tu jsou. Ale nevezmou vám. A proč taky, když jsou v řece tisíce ryb a oni jen otevřou hubu a ony jim tam skoro samy nalezou.“

Ryby a rybolovRyby a rybolovAutor: Archiv ireceptar.cz

Přestože poznal Otavu, Lužnici, Nežárku, Sázavu, Vltavu i jiné řeky, o Berounce toho Hugo Pavel ví nejvíc. Nejen proto, že na ni jezdil už jako kluk. Z chaty na břehu řeky se stal jeho druhý domov a pobyt v něm – jak sám říká – mu dal dvacet let života.

„Když jsem odešel do důchodu, sakum prásk jsem se odstěhoval a dvacet let tady bydlel. Dnes už tu jsem jen od dubna do října a na zimu jedu do Kladna. Kdybych tam zůstal napořád, v moderním věžáku, tak už jsem v blázinci.“

Řece a rybařině prý nevděčí jen za všechny ty ryby a zážitky, ale taky za názor na život. „Kdyby se takhle zachovali všichni lidé, kdyby se vrátili do přírody, prodloužili by si život a líp by se jim žilo. Dnes už ani ty ryby nachytat nemusím.

Stačí mi, když sedím u vody a kochám se. Jsem jako ten doktor ve filmu Vesničko má, středisková, co jezdil autem, kochal se a vždycky skončil ve škarpě. Jsem u vody pár hodin, seberu se, jedu domů a jsem spokojený. I bez ryb. Dřív, to jsem byl dravec, dneska už ne. Když strejda Prošek a náš táta zestárli, přestali rybařit. Ale já nevím, jestli bych bez toho mohl být. Mně stačí, když vím, že ta řeka je tady sto metrů ode mě. Nemusím tam jít, ale vím, kde tam jsou štiky, v kterých proudech stojí tloušti, kde bych nachytal podoustve, kam bych měl jít na úhoře.“

Ukázka z publikace Ryby a rybolov v našich vodách (kráceno). Knihu vydalo nakladatelství Reader´s Digest Výběr a nabízí ji ve svém jarním katalogu 2010. Lze ji také koupit v prodejně Reader´s Digest v Praze, Na Poříčí 10 (v pasáži) a prostřednictvím internetu (www.vyber.cz).  Cena 897 Kč.

Sice už to není každý den, ale k řece se přece jen občas vydá. A možná se v něm na chvíli zase probudí onen dravec jako kdysi, ovšem s jednou výjimkou.

„Parmy neberu. Kdyby měla dvě kila, tak ji nevezmu. A kdybych jich nachytal stovku, tak nevezmu ani jednu. Když Ota umřel, řekl jsem si, že parmy nebudu brát.

Parma je totiž jediná ryba, která vydává zvuky, ona jakoby naříká. Pro mě je to spíš příbuzná bytost. Nebudete mi to věřit, ale už několikrát se mi stalo, že když jsem chytil velkou parmu a položil ji zpátky do vody, neodjela a zůstala stát otočená hlavou ke mně. Jinou rybu když pustíte, mávne ocasem, vystřelí a je pryč.

Jen parma třeba hodinu dvě leží ve vodě u břehu hlavou ke mně a neodpluje. A když jdu od vody, musím vzít klacek a odehnat ji. Kolikrát jsem šel i bez ryby domů, ale parmu jsem si nevzal. Nedokázal bych ji zabít.“

Prolistujte si knihu:

HTML kód