Olovnatá surovina

Výrobu křišťálu jsme si nechali vysvětlit a předvést v rodinné brusírně skla Glasspo–Pospíšil ve Světlé nad Sázavou. Sídlí v Haškově ulici a výloha malého krámku dosvědčuje, co všechno tu umějí.

Koupíme nebo si necháme ve sklářské huti vyfouknout základní surovinu. Tu představují vázy, misky, skleničky, džbánky a další tvary, které jsou holé, hladké, nezarovnané, prostě na nich není nic zajímavého. Všechny však musí být z olovnatého skla.

Pro křišťálové sklo je příznačný velmi vysoký lesk a ten má na svědomí právě oxid olovnatý, který skláři do skla přidávají místo vápenatých složek. Však se také říká olovnatý křišťál. Právem. Olovnaté sklo se dobře brousí, protože je relativně měkké, a oproti jiným sklům má menší tepelnou vodivost, větší odolnost a je houževnaté.

Dílo kuliče a hladináře

K broušení potřebujeme hladinářský a kuličský stroj. Běžná bruska nestačí. Při broušení totiž musí být na kotouč přiváděna voda, jinak by se nejen prášilo, ale sklo by se zahřívalo a praskalo by — bez vody to prostě nejde. A kuličské i hladinářské stroje bývají mimo jiné zkonstruovány tak, aby se voda nedostala do styku s elektřinou, která je pohání.

  • Kuličský stroj má trn, na který lze svisle nasazovat různé kotouče, hladinářskému stroji se říká šajba a kotouče se do něj upínají vodorovně, tvoří hladinu.

Když se vyfouknutá váza uvolní ze sklářské píšťaly, tvoří uzavřenou baňku, sklář vrchní část hrotem a plamínkem odlomí, řez je však ostrý a ne úplně rovný, proto se musí zabrousit, a to právě na šajbě; ostatně kvůli tomu, aby stály rovně, se zabrušují i misky nebo skleničky.

Na skleněný polotovar nakreslíme čáry, které jej rozdělí na stejné díly a vyznačí na něm linie. Klasické dekory bývají kolem dokola a musí vyjít přesně, bez předkreslené sítě by tomu tak nemuselo být. Používá se barva, kterou nesmyje voda, její zbytky pak zmizí v kyselině.

Podle nakreslených čar vybrousíme základní kostru dekoru a některé další prvky hrubými hlubokými řezy. Dříve se na hrubé řezy používaly karborundové kotouče, kterým musel brusič v pravidelných intervalech obnovovat ostří, protože je zanášel broušený materiál. Zanesenou vrstvu vždy ubral speciálním nástrojem, v němž se pohybovalo zvlněné kovové kolečko. Nevýhodou bylo, že se kotouč postupně zmenšoval, a navíc musel brusič udržet správný úhel. Zkušení kuliči to samozřejmě měli v oku, ale i tak bylo možné tvrdit, že co kus, to originál.

Ostatně to platí i nadále, i když se používají moderní kotouče, které mají pevnou část a ostří osazené diamantovou drtí různé hrubosti. I ta se musí obnovovat, ovšem velikost kotouče ani úhel ostří to nezmění. Proto se kotouče vyrábějí v různých velikostech, s různými úhly ostří a v různé hrubosti, ba co víc: Tyto diamantové kotouče lze sestavit do dvojic. Mají pak dvojí souběžné ostří, které urychluje práci při broušení prvků, u nichž jsou potřeba dva souběžné řezy.

Třeba na osmicípou muřinu musel kdysi sklář výrobek přiložit ke kotouči osmkrát, dnes stačí čtyřikrát; a to si představme, že dekor zvaný pětistovka může mít na široké míse takových muřin čtyřicet osm a většinou nejsou osmicípé, nýbrž šestnácticípé. A větší váza má muřin ještě víc.

Hrubé řezy protáhneme jemnějším kotoučem, aby měly hladší plochy, jemnějšími kotouči vybrousíme i další prvky dekoru. V této fázi je třeba vybrousit nebo vyhladit všechno, co se bude na hotovém výrobku lesknout. A musí to být přesně, protože pozdější oprava už nebude možná. Váza nebo mísa jsou kompletní, jen poněkud matné, navíc mnohde potřísněné bělavým práškem, ve který se proměnila odebraná část skla.

Leštění: chemické nebo ruční

Vybroušené výrobky necháme vyleštit v kyselině. Slovo necháme je na místě, protože většina malých brusíren skla nemá vlastní chemickou leštírnu. Jde totiž o specifický provoz, kde se pracuje s jedy. V leštírně namíchají lázeň z kyseliny fluorovodíkové, kyseliny sírové, vody a reakčních látek, ponoří do ní výrobky, lázeň na povrchu rozpustí všechny mikroskopické nerovnosti a sklo slije do souvislé hladké vrstvy. Výrobek je čirý, čistý a leskne se.

Tady je třeba udělat odbočku, protože sklo lze leštit i mechanicky. Děje se tak většinou u moderních dekorů, pro které je charakteristický vysoký lesk a ostré hrany; chemická lázeň totiž hrany mírně zaobluje. Brusič při leštění používá dřevěné, plstěné nebo podobně měkké kotouče, na které nanáší lešticí pasty; roli hrají i vyšší otáčky, kdy se sklo zahřívá na požadovanou teplotu, ale zase ne tolik, aby prasklo. U olovnatého křišťálu s klasickými broušenými dekory se ručně leští zpravidla jen některé čisté plošky, kterým skláři říkají fleky.

Matování

Následuje matování. I to je sklářský výraz a mohl by vypadat jako protiřečení: Sotva sklo vyleštili, už je zase budou matovat. Ano, brusiči opět usednou ke kuličským strojům, kterým se ostatně na Světelsku odjakživa říkávalo verštat, aby jemnými kotouči až kotoučky vybrousili všechny jemné prvky; právě ty, jež v záplavě lesku vnímáme jako matné — hvězdičky, čárky, trojhránky nebo souvislou károvanou plochu.

Nakonec každý výrobek pečlivě umyjeme ve vodě s jarem, osušíme, zkontrolujeme, nalepíme na něj značku brusírny, ale také nálepku, že je to ruční práce, a zabalíme. Ostatní už je obchod.

Foto autor