„Jsem rodák z Hůrky u Českých Budějovic, houbařit jsem začal jako většina houbařů s rodiči, kteří znali na tehdejší dobu více druhů hub, než bylo obvyklé. Už tehdy jsme sbírali třeba slípky (sluka svraskalá), perníkáře (hřib strakoš) či kraváky (lošák jelení). Nicméně skutečná vášeň pro houby na vyšší než gastronomické úrovni u mne propukla až počátkem 80. let minulého století, kdy mi bylo čtyřicet. To jsem už jako absolvent VŠE pracoval v budějovické ČSAD jako ekonom a houbaření bylo zatím pouze jedním z mých koníčků. Byl jsem sice hrdým majitelem obou krásných velkých Pilátových atlasů a už delší dobu se pokoušel o první fotografie svých sběrů, ale skutečný zlom znamenala až návštěva jedné z houbařských výstav v Budějovicích. Tam se mě ujal jeden z pořadatelů, vlídně se mnou pohovořil o houbách a posléze mě pozval na schůzku Mykologického klubu s přednáškou. Nejvíce mě zaujalo doprovodné promítání barevných diapozitivů hub předsedy klubu a znalce hřibovitých hub Zdenka Kluzáka. Tehdy jsem se ’chytil’, stal se členem klubu a začal houby systematičtěji poznávat a fotografovat.“

Je zajímavé, jak důsledně se v hovoru vyhýbáte označení mykolog.

Obávám se, že užívání pojmu mykolog prošlo v našich médiích – vyjma odborných – hlubokou inflací a je často nespravedlivé až urážlivé vůči skutečným mykologům.

Kdo je pro vás opravdový mykolog?

To jsou pro mne profesionálové s odpovídajícím vzděláním, zabývající se mykologií na vědecké úrovni – například František Kotlaba, Jan Holec, Vladimír Antonín, u nás v jižních Čechách Miroslav Beran, popřípadě renomovaní amatérští mykologové, kteří už nějak prokázali odbornou způsobilost. V žádném případě to není každý, kdo přinese do redakce košík hřibů.

Ani vy nemáte klasické botanické vzdělání.

Ano, mé vzdělání je z opačného konce – ekonomické. I když jsem musel kvůli věrohodnému fotografování hub vstřebat další speciální vědomosti ze života hub nad rámec gymnazijních znalostí, jistě mi chybí komplexní přírodovědecký vhled do říše hub a tím se cítím pro titul mykolog diskvalifikován.

Co je na focení hub nejtěžší?

Věčný boj se světlem a nalezení optimálního vztahu mezi zřetelným zobrazením důležitých znaků daného druhu houby a celkovým estetickým vyzněním snímku.

Jak k focení hub přistupujete vy?

Pro mě je nejdůležitější, aby to byla hezká fotka. I když se samozřejmě snažím zároveň zachytit i maximum typických znaků. Snímek v přirozeném přírodním aranžmá pak doplňuji technickými záběry, popřípadě makrosnímky typických znaků: povrchu a okraje klobouku, hymenofóru, řezu houbou a barevných oxidačních změn, připojení třeně ke klobouku a špičky třeně a podobně.

Řada mykologů toto dilema řeší tak, že nalezenou houbu přemístí jinam a tam si ji naaranžují, aby byly dobře vidět znaky a fotka byla hezká.

Jsem zásadně proti. Přemisťováním plodnic ztrácí záběr velmi důležitou dokumentační hodnotu a vypovídací schopnost o lokalitě. Kromě toho si myslím, že příroda sama je nejlepším aranžérem s přirozeným vkusem. Nejodpudivějším výstřelkem jsou takzvaní fotografové u cesty, kteří nasbírají plný košík a při návratu z lesa si plodnice naaranžují a sériově je vyfotí. To není jen houbařská mytologie.

Opravdu takovou kašírovanou fotku pokaždé poznáte?

To bych samozřejmě tvrdit nemohl, někteří to dělají opravdu šikovně. Existuje ale řada příznaků, které takové postupy prozradí. Například jev zvaný geotropie způsobuje vodorovnou polohu hymenofóru při růstu kloboukatých hub a nepřirozené vychýlení prozradí podvod. Také zdánlivě neviditelné stěry vzniklé manipulací s plodnicemi zkušené oko při zvětšení odhalí, nepřirozeně nachýlené stromy v pozadí atd. Tyto manipulativní metody vedou i k tomu, že fotky takových autorů jsou si kompozičně podobné jako vejce vejci – levá plodnice bývá vyšší, vpravo je pak menší.

Pracujete s bleskem?

Zkoušel jsem to, domníval jsem se, že to je cesta vpřed. Dokonce jsem si pořídil drahý kruhový blesk, jindy jsem si sestrojil nepřímý dvojblesk a používal ho jako protisvětlo a boční světlo a záběr doladil odrazovou fólií. Ukázalo se však, že výsledky většinou neodpovídají vynaloženému úsilí. Teď, když se fotografická technika tak úžasně zdokonalila, přestal jsem blesk v terénu používat a nadále si hraji jen s těmi fóliemi.

Nekomplikuje focení také vítr?

Velmi často. Kvůli větru či pohybu světla čekám někdy u houby i několik hodin. Ale na druhé straně, houby jsou vděčný objekt k fotografování alespoň v tom, že se nehýbou. Respektive opravdu jen hodně pomalu.

Takže lze vlastně nafotit i jejich růst. Zkoušel jste to?

Sérií rozfázovaných fotek růstu houby jsem udělal několik. Mám k tomu dobré podmínky, protože na mé chatě v Novohradských horách mi rostou prakticky před prahem, takže průběžně fotografovanou houbu mohu mezi záběry ukrýt pod sklenici na ochranu před plži a všetečnými houbaři. Dosud jsem nafotil například hřib smrkový, babku, kozák březový, křemenáč smrkový, růžovku a jiné. Za hřibem jsem ale musel jezdit denně 35 km.

Existuje snímek, na který jste nejvíc pyšný?

Spíše několik. Za jiné mohu uvést nevšední záběr slizečky porcelánové z Žofínského pralesa (jinak velmi fotogenické houby), k jehož pořízení jsem musel vybudovat vratkou pyramidu z opadaných větví – hubky byly vysoko a sežeňte v pralese štafle. Jiné foto z Žofína (helmovka zelenobřitá) jako by vyzařovalo duši pralesa, úžasnou atmosféru toho zeleného chrámu.

Co vás přimělo k rozhodnutí vydat tak velký atlas vlastním nákladem? To muselo být velké finanční riziko.

Hlavní důvod byl, že jsem měl nedobrý pocit z běžných atlasů, ve kterých se opakovaly stále stejné druhy hub a často i stejné snímky, navíc mnohdy i nevalné úrovně, a naproti tomu jsem měl k dispozici materiál z mé dvacetileté aktivity v mykofotografii. Tak jsem si dal stranou dvě stě tisíc s tím, že je v atlasu takříkajíc utopím. V knížce jsem autorem 1050 snímků z celkového počtu 1200 a čtvrtiny textů, takže dát takovou „bichli“ dohromady bylo opravdu napínavé a prošel jsem si při ní téměř všemi profesemi, které se na vzniku knihy podílejí: od editora, nakladatele a spoluautora, přes grafika až po distributora a domácího prodejce. Bez pomoci přátel a spoluúčasti několika mykologů bych to asi stejně nezvládl. Nakonec to dopadlo celkem dobře a mírnou ztrátu mi vynahradily dopisy čtenářů (to bylo pohlazení po duši) a honorář z 2. vydání. Také mě nesmírně potěšilo, že mi dokonce i slovutní mykologové Kotlaba a Pouzar na vyžádání poslali řadu věcných připomínek, z nichž se ty nejzávažnější spolu s připomínkami kolegy Berana staly základem pro úpravy ve druhém, opraveném vydání.

Máte houby rád jen na fotkách, nebo i na talíři?

Pochutnávám si na nich! Skvělé jsou třeba řízečky z mladých plodnic sírovce žlutooranžového nebo masáků, falešné ledvinky z lošáku šupinatého, škvarky z holubinek, opeňková polévka, pečené kuře na kačenkách, smaženice z křemenáčů a lišek, guláš z ryzců a rosolozubu huspenitého, omeleta z kotrče podle Piláta atd. Jsem prostě vyznavačem specialit připravených z chuťově a konzistenčně nejvhodnějších druhů hub pro daný druh. Stejně jako František Kotlaba zbožňuji jemnou chuť hřibu příživného, který roste na pestřeci. Ten je tak vynikající, že se to snad slovy ani nedá popsat. Tady na Třeboňsku navíc docela roste… Musím se ale přiznat, že právě u něj jsem se kdysi strašně seknul, když mi jeden známý hudebník napsal e–mail s dotazem, že tyto hřiby často nachází a jestli je může jíst. To jsem ještě nevěděl, že se hřib příživný ani nedostane do Červeného seznamu hub ČR, ani jak jsou dobré, a odpověděl mu, že tento druh vzácného hřibu by jedl jen barbar. A pak jsem jednou v televizi slyšel, jak to ten hudebník vypráví jako historku – i s mým jménem! A tak se dodatečně touto cestou omlouvám. Hřib příživný nebyl pro Červený seznam vyhodnocen jako ohrožený druh, protože není ohrožen substrát, na kterém roste – pestřec obecný. Úžasná jedlá houba je také čirůvka matsu–take (Tricholoma matsutake), která skvěle voní a Japonci si jí cení více než lanýže. Analýzou DNA byla již ztotožněna s naší čirůvkou větší (Tricholoma nauseosum), která je u nás velmi vzácná, ale v zahraničí se snad už i pěstuje. Sleduji už řadu let její výskyt v lokalitě u Malont a loni jsem v její blízkosti našel další výbornou jedlou houbu popsanou z Japonska – líhu shimei (Lyophyllum shimei), ztotožněnou prostřednictvím DNA ve Švédsku, rovněž pěstovanou a prodávanou v zahraničí. V jižních Čechách ji znám již ze tří lokalit a mohu potvrdit, že je v kuchyni vynikající, zejména svou „líhovitou“ konzistencí. Vytváří bohaté košaté trsy v jehličnatých lesích. Že by u Malont existoval „japonský koutek“?

Jaký je Váš oblíbený houbařský recept?

Je to jihočeská máselníková polévka, recept mé tchyně, z Lišovska. Připravuje se takto: Pro čtyřčlennou rodinu potřebujeme vrchovatý talíř oloupaných a na plátky nakrájených klouzků – „máselníků“ všech druhů. Nejlepší jsou dospělé plodnice klouzku obecného nebo zrnitého. Houby vaříme v osolené vodě 20 minut, přidáme světlou jíšku a vaříme dalších 20 minut. Na závěr zavaříme kapání připravené z jednoho vejce a hladké mouky, které tvarujeme do jemných nudliček.

Dokážete si vybavit nejsilnější houbařský či mykologický zážitek?

Jako dítě jsem míval sen, že jsem našel ostatními houbaři zcela nedotčené místo. A ten sen se mi opravdu splnil! Bylo to koncem léta roku 1999 u Včelné pod Boubínem na Vimpersku, ve výšce asi 900 m n. m. Tam jsem našel neuvěřitelné množství hřibů… Pořád jsem šel a sbíral, měnil velké za malé, aby se mi vešly do koše. Nakonec jsem toho musel nechat, nebylo už kam dávat. Sen se však přece jen nesplnil úplně, v jednom místě mi jiný šťastlivec zkřížil cestu asi třímetrovou vysbíranou „brázdou“, což ale můj sběr nikterak neumenšilo. A nejsilnější zážitek mykologický? V září roku 2000 na západním svahu Lužnického vrchu v Novohradských horách jsem našel lokalitu vzácného stročkovce kyjovitého, o němž se v té době soudilo, že z jižních Čech už zcela vymizel. Bohužel jsem se z lokality těšil jen dva roky, protože byla zničena povodňovou kalamitou roku 2002.

Čeho si na své houbařské kariéře ceníte nejvíc?

Považuji se za objevitele několika lokalit, kde roste hodně vzácných druhů hub a jež se proto staly vyhledávanými ostatními mykology. Jednou z nich je místo u obce Malonty, kde roste všech šest evropských druhů kržatek rodu Phaeocol-lybia, několik druhů lošáků a je tam i zmíněný „japonský koutek“. Samozřejmě si velmi cením vydání úspěšného atlasu hub vlastním nákladem. A také doufám, že jsem nezanedbatelně přispěl svými snímky do české mykologické ikonografie.

Máte nesplněný houbařský sen?

Ani bych to nenazval snem, ale rád bych ještě byl u vydání druhého svazku Atlasu hub z jižních Čech. Začal jsem na něm pracovat hned po doprodeji prvního svazku v 1. vydání, ale hodně mě brzdí zhoršující se zdraví a zrakový hendikep. Bude v něm dalších 850 druhů hub z jižních Čech a mohlo by tak vzniknout mykofloristické dílo snad až evropského významu.

Foto: Tomáš Papoušek