Historie sběru a používání bylin je velmi, velmi stará. O ní byla řeč v článku Léčivé kouzlo bylin. Tentokrát nahlédneme do historie méně dávné, do 19. a 20. století.

Přírodní lékárna našich předků

Mezi městy a venkovem dříve i v oblasti bylinkářství panoval čilý ruch – venkovanky přijížděly bylinky prodávat na jarmarky a z města domů si zase odvážely speciální léčiva. Děcka z chudých rodin dokázal „vyléčit“ i obyčejný rohlík coby vzácná pochoutka. Kupodivu si lidé z venkova ve městech hlavně při příležitosti velkých výročních a rodinných svátků kupovali tzv. krámský čaj, který byl kolikrát dle vzpomínek pamětníků sice nevalné chuti (aby ne, když po zbytek roku byli zvyklí pít lahodné čaje bylinkové), ale nesl jakýsi punc exkluzivity a na svátečním stole tedy nemohl chybět.

Jinak se ale lidé snažili nemoc zahnat čímkoliv, co zrovna bylo po ruce, ať už se jednalo o potraviny, koření, nerosty nebo třeba i vodu. Nezanedbatelné místo však stále měla i magie a zaříkávání. No a snad nejoblíbenějším lékem, který měl kdokoliv po ruce a zahánělo se s ním kdeco, byl samozřejmě alkohol. Ten zaujímal také nezastupitelné místo při macerování některých bylinek. Získaná tinktura posloužila jako mazání, mnohem raději jej však pochopitelně chorý užíval vnitřně.

Pokud se budeme pídit po nejčastějších neduzích, které naše předky trápily, pak se jednalo zejména o nachlazení, kdy se jako prevence pila šťáva z kysaného zelí nebo sirupy z mladých jehličnatých výhonků a jitrocele. Od horečky pomáhaly lesní plody nebo tvarohové a křenové obklady. Lidé si s pomocí babek kořenářek ale troufali i na vážné choroby jako záškrt, černý kašel či chřipku. Není se ale čemu divit, lékařů bývalo málo, peněz ještě míň a v zoufalství tváří v tvář vážné chorobě se alespoň utěšovali tím, že když bylinky nezaberou, alespoň neuškodí.

V hospodářství se dále často přihodily i úrazy a různé zhmožděniny. Po ruce tak vždycky bylo sádlo, kořen kostivalu k napravení otlaků i zlomenin, na krvácivá zranění se přikládal jitrocel, no a k desinfekci sloužila moč. Ta se užívala vlastní, ale účinnější prý bývala od malých chlapců.

Kde léčebné praktiky selhávaly, přicházela na řadu i magie. Pamětníci však připomínají, že aby byly tyto praktiky účinné, bylo nutné, aby jim nemocný bezmezně věřil. Nabízí se tak spíš okřídlené úsloví „věř a víra tvá tě uzdraví.“ Magické prostředky se samozřejmě neužívaly jen k léčbě, ale i k předcházení potíží, připomenout můžeme jarní okuřování dobytka před vyháněním na pastvu.

Bylinky divoké nebo pěstované?

S divoce rostoucími bylinkami ale bývá někdy problém, protože jich ve volné přírodě ubývá. Naštěstí je lze většinou úspěšně pěstovat i na zahrádce. Semena můžeme často získat vlastním semenařením (např. měsíček lékařský). Některé druhy léčivých bylin nabízejí také osivářské firmy či menší specializovaní prodejci semen.

Když nahlédneme do minulosti, tak se v lidovém léčitelství neužívaly k léčení jen bylinky a rozhodně se nekurýrovali jen lidé, ale také hospodářská zvířata. Ač je to dnes k nevíře, tak například kravka nebo stádo oveček dávaly rodinám chudých chalupníků alespoň jakousi záruku přežití, čili bylo nutné o jejich zdraví pečovat nezřídka opravdu za každou cenu.

Ohledně zmiňovaných různých léčebných prostředků vzpomeňme třeba takový Rožnov pod Radhoštěm. Ten vešel v 19. století ve známost svými lázněmi, kam hosté jezdili dýchat čerstvý horský vzduch a pít žinčici. Nemalou roli zde sehrávala i pramenitá voda. Úcta k vodě a její magické síle přetrvala mezi lidem do dnešních dnů a významné místo v léčebné praxi zastávala třeba i na Hrčavě.

Tajemství bylin na Valašsku

K oblastem, kde je tradice bylinkářství dodnes živá, patří i Valašsko. V leckteré domácnosti tu dodnes hospodyňka každoročně sbírá alespoň ty nejběžnější zeliny, ať už to je petrklíč, podběl, jitrocel, šipinky či dobromysl. Turisté obdivují pravé „babičkovské předzahrádky“ kolem chalup v areálu Valašské dědiny v rožnovském skanzenu. Ty za svou existenci vděčí Vandě Vrlové, nefalšované „bábě kořenářce“.

Právě ona v 70. letech 20. století, když muzeum tuto expozici připravovalo, navštěvovala i ty nejzapadlejší kouty Valašska i Slezska. Při svém putování od starousedlíků zjišťovala, kde která rostlina rostla divoce, která se zde pěstovala a k čemu se využívala.

Tehdejší doba přitom podobnému výzkumu rozhodně nepřála, naopak, léčení bylinami pokládala málem za šamanství, bylo proto třeba velké opatrnosti ve styku s venkovskými lidmi. Nelze se jim divit – málokdo na sebe chtěl takto upozornit a být nařčen ze šíření bludů, často jen šeptem proto sdělili své znalosti a o některých, třeba využívání moči, raději z pochopitelných důvodů pomlčeli úplně. Vysmívána byla i víra v nutnost sbírat léčivky v určitou dobu a prostředí, stejný posměch si vysloužily i pověrečné praktiky týkající se samotné léčby...