Vznikají v drsných podmínkách, život v nich se podobá životu v tundře, i když klima je mírnější. Rašeliniště patří k nejpodivuhodnějším výtvorům přírody. V mokrém a chladném prostředí se organické zbytky rozkládají velmi pomalu, podléhají takzvané ulmifikaci a v mocných vrstvách se ukládají jako rašelina.

Vrchovištní rašeliniště

Vznikají v chladných oblastech s nepropustným podložím, kde se hromadí voda. Téměř jedinými rostlinami, které v tomto prostředí obstojí, jsou mechy rašeliníky. Nahoře stále dorůstají, aby mohly dýchat, vespodu odumírají. Odumřelá část stále nasává vodu a živé části rašeliníků zcela odděluje od okolí. Uprostřed vrchoviště tak rašeliníky žijí pouze ze slunce a dešťových srážek, což nedovedou téměř žádné jiné rostliny. Prostředí je extrémně chudé na živiny, kyselé, voda je zbarvená dohněda. Ukládá se tam ta nejčistší a s oblibou těžená rašelina, vhodná pro zahradnické účely. I při okrajích vrchoviště je nouze o minerály, především vápník, takže i odolné břízy a smrky zde rostou v miniaturním vydání. Vrchoviště vznikla například postupným zarůstáním jezer, která zbyla z roztálého ledu po skončení doby ledové před 12 000 lety.

Slatinná rašeliniště

Vznikají na okrajích stojatých vod, na prameništích a v nížinných bezodtokých oblastech. Zde je více živin, méně kyselé prostředí, rostliny jsou v kontaktu s podzemní vodou bohatou na minerály. Žije tam více rozkladných mikroorganismů i rozmanitější vegetace, protože skromný rašeliník zatlačí konkurenci v podobě vlhkomilných trav a dalších rostlin. Pod porostem se postupně ukládá slatina, která má trochu jiné složení oproti čisté rašelině.

Podivuhodné rostliny

Unikátní a mnohdy chráněná rašeliniště najdeme i v naší přírodě – například v Krkonoších, na Šumavě či na Třeboňsku.

Rašeliniště krom společenstev různých druhů rašeliníků (prostředního, člunkolistého, jednostranného, třásnitého, kostrbatého, Warnstorfova a dalších) doplňují mechy, především ploníky, i nenáročné vlhkomilné traviny, jako jsou ostřice či suchopýry. Dále se na některých rašeliništích daří borůvkám, brusinkám, klikvám a vřesům. I na chudých vrchovištích rostou vzácné masožravé rostliny, u nás je to několik druhů rosnatek, tučnice a vodní masožravá rostlina bublinatka. Právě nedostatek živin vede tyto podivuhodné rostliny k doplňování potravy občasným lapáním hmyzu. Pro tvorbu květů a plodů potřebují dusíku a síry mnohem více nežli skromné mechy.

Těžba rašeliny

Z rašelinišť, která ležela tisíce let v tichém klidu, si lidé začali opatřovat nejprve otop. Suchá rašelina byla oblíbeným palivem (i izolačním materiálem) především v oblastech, kde místo lesů ležela rozsáhlá vřesoviště, slatiniště a rašeliniště. V 19. století se rašelina začala těžit ve velkém, a to i jako stelivo pro zvířata a pro zahradnické účely. A vzhledem k výši její spotřeby nastává problém: rašelina vzniká tak pomalu, že se jedná o neobnovitelný zdroj. Tradiční ruční těžení obvykle nezlikvidovalo rašeliniště navždy, navíc bylo pomalé a zasáhlo jen malou část. Určenou oblast lidé odvodnili kanály a rašelinu rýpali speciálními lopatkami, poté rašelinné bločky velikosti cihel celé léto sušili v dutých kopkách či komíncích. Po skončení těžby se rašeliniště časem zotavilo. Ovšem moderní způsob, jakým je postupné frézování jednotlivých vrstev téměř až na dno, obvykle rašeliniště zlikviduje úplně. Pouze pokud je opět zavodněno, je šance na obnovení přírodních procesů.

Rašeliniště vznikají tisíce let

Vznik rašeliny je pozoruhodný přírodní proces, který vyžaduje velmi dlouhý čas. Za rok vznikne pouze milimetrová vrstva. Rašeliniště, která i v ČR dosahují mocnosti 8 metrů, vznikala nejméně 8 000 let. Nahradit proces uměle nebo jej urychlit nelze. Avšak rašelinu, která vznikala 20 000 let, není problém za pár desítek let kompletně vytěžit.
Rašeliniště jsou domovem zcela jedinečných společenstev rostlin a živočichů, přizpůsobených extrémním podmínkám, kteří obvykle nedovedou žít jinde. Řada z nich je ohrožená a chráněná. A sama rašeliniště mají v krajině nepostradatelnou roli, například tím, že zadržují ohromné množství vody i v případě přívalových dešťů. Na rozdíl od vodních nádrží vodu uvolňují pomalu, postupně a se zpožděním. Ohromné množství vody rašelinišť na rozdíl od jezer necirkuluje, je poutáno v porostech rašeliníku. Proto se voda na jaře ohřívá jen velmi pomalu, na podzim zase jen pozvolna vychládá.