Ostatně, také Johannes Kepler, německý matematik, astrolog a astronom, přirovnával ve své době, tedy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, strukturu ledových krystalků k buňkám v plástvi či k semínkům v granátovém jablku. Ale proč krystalky vytvářejí typické uspořádání, to nevěděl.
Klíčem k tajemství je onen šestiúhelníkový vzor. Princip je vcelku jednoduchý, výsledek neopakovatelný a nádherný.
Na krystal ledu se nabalují další molekuly vody a přitom si stále zachovávají šestiúhelníkovou strukturu. V okamžiku, kdy je tak velká, že je rozeznatelná pouhým okem, máme před sebou malou sněhovou vločku, která, trvají-li vhodné podmínky, může dále narůstat.
Sníh těžší než zeměkoule
Odhaduje se, že na naši planetu od dob jejího vzniku spadlo 1035 vloček. Pod tímto číslem — jedničkou následovanou 35 nulami — se skrývá množství sněhu těžší než celá zeměkoule. Přitom každá vločka váží miliontinu gramu.
různé tvary sněhových vloček - pod mikroskopem
O konkrétní podobě sněhové vločky rozhoduje teplota a vlhkost v jednotlivých hladinách atmosféry, kterými vločka prochází.
Čím vyšší je vlhkost vzduchu, tím víc molekul soupeří o volná místa, na která by se mohla připojit. Čím nižší je teplota, tím snáze se utvářejí pevné vazby, které udržují molekuly vody ve vločce.
Jak se mění tyto veličiny, mění se i způsob narůstání ledových krystalků, tedy tvar vločky.
- Například vločka vznikající v poměrně suchém vzduchu při teplotách kolem −15 °C mívá tvar placky.
- Při teplotách kolem −25 °C se vytváří robustní hranolek.
- Pro vznik nadýchaných šesticípých vloček jako z učebnice je třeba, aby ve vzduchu bylo hodně vlhkosti, ideální je pro ně teplota kolem −14 °C.
