Jestli splávkem jen tak pohupovaly vlnky a vítr, a za chvíli na louku u vody přišli další kluci s mičudou, anebo se splávek zhoupl, ale vlnka to nebyla. Pak znovu, potřetí a najednou zmizel. Na ten okamžik si každý většinou pamatuje celý život.

„Svého prvního kapra jsem chytil o jarních prázdninách pod splavem u hospody v Buštěhradu,“ vzpomíná Hugo Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla, autora snad nejhezčích knížek o rybaření: „To už jsme bydleli v Praze a já jezdil do Buštěhradu k babičce a dědečkovi na prázdniny. Tam jsem se na tu udici chytil i já sám.“

To je ono. Ne my rybu, ale rybařina musí chytit nás. Nesmíme zmeškat ten správný okamžik a taky musíme mít trochu štěstí, aby vůbec přišel.

Jak se tiše zbláznit

Kdo onu správnou chvíli nepropásne, vydrží pak hodiny vysedávat nebo chodit kolem vody, i když jeho splávkem pohupují jen ty vlnky. Ví už totiž, jak je vzrušující, když ryba napne vlasec a ohne prut, a ví i to, že ten okamžik musí přijít znovu. Jakmile v něm tohle přesvědčení uzraje, pro své okolí se stane tichým bláznem.

Stát se regulérním rybářem není nijak složité. Rybářské organizace jsou ve většině měst i v některých větších obcích, pro děti a mládež nabízejí rybářské kroužky a za pár měsíců z nich vychovají mladé rybáře. Pro dospělé vstup do rybářské organizace obnáší povinnost absolvovat školení a složit zkoušky ze základních znalostí z oblasti rybářství, biologie ryb a právních předpisů upravujících lov ryb.

Dále musí zaplatit členské příspěvky (u Českého rybářského svazu ročně 400 korun) a na pověřeném městském úřadu si koupit rybářský lístek (roční 100, na tři roky 200 a na deset let 500 korun).

Aby mu byla vydána povolenka, musí odpracovat nebo zaplatit brigády. Ty stanoví místní organizace podle potřeby (zhruba 10 hodin nebo 800 korun).

Pak už se jen stačí rozhodnout, zda chcete lovit na vodách pstruhových nebo mimopstruhových a podle toho si koupit povolenku. Ty bývají denní, týdenní, měsíční a roční (i jiné) a jsou územní (krajské), celosvazové, případně pro vybrané revíry. Cena roční krajské mimopstruhové povolenky se pohybuje kolem 1000 až 1300 korun, pstruhové bývají o 100 až 200 korun dražší.

Dá se říct, že roční rybaření průměrného rybáře, který nechodí na brigády, ale platí je, vyjde asi na 2500 korun, mládež a děti platí o polovinu až dvě třetiny méně.

Jak se loví

Rybáři znají čtyři základní způsoby lovu:

  • plavanou,
  • položenou,
  • přívlač,
  • muškaření.

Plavaná

To je ten husí brk pohupující se ve vlnkách. Brk nebo splávek nadnášejí nástrahu, která se ve vodě vznáší v různé výšce (kousek pod hladinou, těsně nade dnem nebo někde mezi). Podobně se ve vodě pohybuje spousta přirozené potravy. Splávek současně signalizuje záběr ryby.

Plavaná je tak jemný způsob lovu, že umožňuje lovit i velice malé rybky, proto se plavačkářům někdy říká čudlaři. Se splávkem se však dají lovit všechny druhy našich ryb včetně kapitálních kusů.

Lov na položenou

Nástraha leží na dně a pruty obvykle spočívají ve vidličkách nebo ve stojanech na břehu. Záběr signalizuje čihadlo (rybáři mu ovšem neřeknou jinak než policajt), lehká odnímatelná kulička nebo kroužek zavěšený na průvěsu vlasce mezi očky prutu.

Položená je vhodná především k lovu větších ryb. Představuje pasivní způsob rybolovu v tom smyslu, že při chytání samotném se rybář po určitou dobu nepřemisťuje a na vybraném místě čeká na záběr. Výběr a příprava lovného místa však rozhodně pasivní být nesmějí.

Vhodnější je začít plavanou, případně lehkou přívlačí – od menších ryb a jejich aktivnějšího vyhledávání.

Položená je časově poměrně náročná a pro úplné začátečníky příliš vhodná není, protože se může stát, že neuspějí a od rybaření je to odradí.

Přívlač

Tento způsob lovu s umělými nástrahami dřív nebo později vyzkouší rybář, který dlouho nevydrží na jednom místě a kterému se nechce shánět krmení a živé nástrahy. Při tomto způsobu lovec vede (vláčí) nástrahu vodou a nástraha napodobuje pohyb různých rybek a živočichů, kteří jsou potravou zejména dravých ryb.

Přívlač je velmi aktivní způsob rybolovu. Rybář se snaží prochytávat velké úseky revíru a ryby provokuje změnami pohybu nástrahy. Nástrahami jsou různé rotační a plandavé třpytky, wobblery (napodobeniny rybek) nebo gumové nástrahy (twistery).

Muškaření

Dá se říci, že kdo zvládnul všechny předchozí způsoby, složil doktorát z rybaření. Chce–li však někdo získat mezi rybáři profesuru, musí se naučit muškařit.

Lov na umělou mušku uvázanou na plovoucí nebo potápivé šňůře je pro svou technickou a fyzickou náročnost všeobecně považován za vrchol rybářského umění. Ve srovnání s některými jinými způsoby lovu je také k rybám relativně šetrný. Dokáže posílit fyzickou i psychickou odolnost, učí trpělivosti, vytrvalosti, dodržování psaných i nepsaných zákonů a rozumnému přístupu k přírodě. Výroba umělých mušek rozvíjí estetické cítění. Jdete–li kolem řeky, v níž muškař elegantními hody pokládá muškařskou šňůru na hladinu, je to úžasný zážitek.

Trabant, nebo Rolls Royce?

Rybářské pruty se dnes vyrábějí z uhlíkových vláken, navijáky z lehkých a pevných slitin mají spoustu ložisek a křížové navíjení, vlasce a pletené šňůry jsou stále pevnější. Nemluvě o tom, že záběry ryb hlásí elektronické hlásiče a na větších vodách rybáři vyhledávají ryby echolotem. Nabídka vybavení je v rybářských obchodech nepřeberná. Jaké rybářské potřeby si tedy pořídit?

Je snazší začínat s lovem menších ryb na menších revírech na plavanou nebo na položenou. Začátečníci by měli uvažovat třeba o prutech pro lehkou a střední položenou, které jsou do jisté míry univerzální, dá se s nimi lovit i na plavanou, případně zkusit vláčení.

Délka takových prutů se pohybuje kolem 3 metrů a vrhací zátěž do 60 gramů. Pruty jsou buď teleskopické (velmi skladné, ale mají o něco horší vlastnosti), nebo dělené obvykle na dva až tři díly. Důležitá je kvalita oček, jimiž prochází vlasec; musejí mít velmi tvrdou výplň, aby se nevydřela.

Zejména u levnějších navijáků bývá přední brzda obvykle spolehlivější, zadní se zas některým rybářům snáz obsluhuje.

Kvalitně zpracované musí být rovněž sedlo prutu, tedy místo, kam se připevňuje naviják. U toho nezáleží ani tolik na počtu ložisek (postačí 5 až 6 na klíčových místech), jako na kvalitě zpracování a volbě brzdy. Ta je buď přední (na cívce), nebo zadní, případně kombinovaná s brzdou bojovou a jinými vymoženostmi, ale pro začátečníka je výhodnější jednodušší obsluha.

Nejlepší je, když začátečníkovi s výběrem náčiní pomůže zkušený rybář, nebo mu nechá vyzkoušet vlastní pruty a navijáky v akci. Poradí sice i prodavači v obchodech, ale tam se především prodává.

Slušný prut lze pořídit už od 800 až 1000 korun, naviják od 1000 až 1200 korun. Jsou sice i podstatně dražší pruty, jejich kvalitu však začátečník obvykle nevyužije. Pozor však na levné výrobky neznámých značek!

Rybář také potřebuje podběrák, vezírek na přechovávání živých ryb ve vodě, vidličky na pruty, kleště nebo peán na vyprošťování háčků a řadu dalších věcí. Skromnější novou rybářskou výbavu (2 pruty s navijáky a základní vybavení) lze pořídit za 6000 až 8000 korun.

Rybářem dráž, ale rychle

Členství v Českém nebo Moravském rybářském svazu není jediný způsob, jak se stát rybářem. Existuje řada soukromých komerčních revírů, na nichž příchozí mohou lovit, aniž by byli členy svazu a chodili na brigády. Jedinou podmínkou je zaplacení povolenky pro daný revír a rybářský lístek (na chovných rybnících, kde revír vyhlášen není, nemusí být ani ten).

Povolenka však bývá podstatně dražší než na svazových revírech, jednodenní může stát 200 i 400 korun. Je pravda, že soukromé revíry jsou dobře zarybněné, lze tam často chytit trofejní ryby, ale ty většinou rybáři musí pustit zpět do vody a ponechat si mohou jen úlovky ve standardní velikosti.

Zatímco na svazových revírech si rybáři povolené množství ryb mohou ponechat zdarma, na soukromých se odnesené ryby navíc často platí.

Co je tedy lepší: Připlatit si a mít jistotu, že si zachytám, nebo se vydávat za dobrodružstvím na potoky, řeky a velké přehrady? Soukromé revíry nabízejí rybářům větší pohodlí, uvaří vám tam třeba kávu, máte se kde schovat, když prší.

Někteří rybáři však trofejní úlovky ze soukromých vod tolik necení. Je to jako kdyby vám do malé obůrky zavřeli jelena, přivezli vás autem k plotu a řekli: „Toho střel!“

Volné a velké svazové revíry nikdy nebudou tak dobře zarybněné jako menší soukromé rybníky, zato mají jednu velkou výhodu: tajemství. Šanci je odhalit však mají jen ti, kteří jsou ochotni rybolovu něco obětovat, zakrmovat si vybraná místa, prodírat se stovky metrů houštím a věnovat rybařině čas.

Brát, nebo pouštět?

I v Česku se v posledních letech prosazuje rybolov stylem chyť a pusť, kdy rybáři úlovky šetrně vracejí zpět do vody. V některých případech to má své opodstatnění, třeba když uloví lipana nebo pstruha obecného, jichž v našich vodách povážlivě ubývá.

Ovšem pouštět třeba pstruhy duhové nebo siveny z umělých chovů, kteří se u nás přirozeně nerozmnožují, je nesmysl. Ti se vysazují jen proto, aby si rybáři zachytali. Stejně tak je zbytečné pouštět dvou až tříkilové kapry. Málokdo ví, že v Česku se vyprodukuje nejvíc uměle odchovaných kaprů na obyvatele na světě. Není tedy na místě ani obava, že by v rybnících kapři nebyli. Navíc rybí maso je zdravé a mělo by být na našem jídelníčku zastoupeno mnohem víc než dosud.

Důležitější než to, zda ryby pouštějí, nebo ne, je vztah rybářů k nim a k přírodě vůbec. Žijeme v přesvědčení, že naše řeky už to nejhorší mají za sebou, že zase budou čisté a průchodné, takže se do nich možná jednou vrátí i lososi.

Neuvědomujeme si však, že do řek teče stále víc látek, které žádná čistička nezachytí. Nadměrné užívání saponátů v domácnostech, léků a hormonů způsobuje třeba to, že se ryby hůř rozmnožují, nebo se u nich dokonce mění pohlaví. Pokud tohle nezměníme, je na místě obava, zda i naši vnuci jednou budou mít šanci vidět, jak splávek mizí pod hladinou.

Milan Dus

Foto Milan Richtermoc, Peter Áč, Jan Strouhal

S využitím publikace Ryby a rybolov v našich vodách vydané nakladatelstvím Reader´s Digest Výběr