Po zrušení rodinné kolářské dílny v rodných Studnicích u Hlinska na Vysočině nastoupil čerstvě vyučený řemeslník do blízké textilky.

K práci se dřevem se vrátil po letech ve chvíli, když se skupinou dělníků v tehdejším národním podniku Silnice připravovali bednění při stavbě mostů.

„Tam mi dělal vedoucího restaurátor památek Ludvík Štěpán,“ vypráví Jiří Myška. „Takže přes zimu, kdy nebylo na silnicích co dělat, jsme s ním jezdili rekonstruovat staré památky. První prací byla rekonstrukce na Králově pile u Veselého kopce nedaleko Hlinska v letech 1970 až 1972.“

Mistr sekery a dláta oživoval mlýn, hamr, olejnu, pily...

„Rekonstruovali jsme tam nejen pilu jednušku, ale i mlýnské zařízení a dvě mlýnská kola. První z kol vyrobil jeden z posledních sekerníků v kraji Jan Vondráček, od kterého jsem pochytil všechny fígle jeho řemesla.Koneckonců kolářství a sekernictví jsou obě kulatá řemesla, která mají hodně společného.

Druhé kolo jsem už dělal já se sousedem ze Studnic Pavlem Tomáškem. Tehdy na Králově pile jsme všechna zařízení ještě neuváděli do plně funkčního stavu, šlo především o to, zachovat jejich podobu. Když o něco později Ludvík Štěpán zakládal skanzen Veselý kopec, samozřejmě byla naše parta u toho. To už jsme ale stavěli zařízení, která opravdu fungovala,“ prozrazuje Jiří Myška, ročník 1939..

Kolem sehraného dua, které dostávalo další a další úkoly, se časem vytvořil menší tým. Ten během tří desítek let úspěšně zrealizoval všechny zajímavé projekty restaurátora Luďka Štěpána.

Vedle četných rekonstrukcí pro Veselý kopec, jako byly

  • mlýn s míchárnou povidel,
  • stoupa na kroupy,
  • stupník na tříslo,
  • stoupy na drcení kůry,
  • vodní olejna se stoupami na drcení semen, ručním vřetenovým lisem a převody k pohonu zemědělských strojů),

stojí za zmínku například také

  • stavba vodních mechanizmů ve Svobodných Hamrech, které poháněly mlýn, hamr s bucharem a kovářským měchem, brus, holendr, olejnu a horizontální pilu (1980),
  • obnova unikátního vodního mandlu,
  • rekonstrukce vodního mlýna se třemi vodními koly v Babiččině údolí u Ratibořic (1994–97),
  • obnova tří do kaskády uspořádaných vodních kol na vrchní vodu v mlýně Vanov (1996).

Práci českých řemeslníků mohli ocenit i v zahraničí – obnovu tří vodních kol a vybavení mlýna v lucemburském Asselbornu v letech 1987–1988 musela ovšem tehdy ještě zprostředkovat státní agentura Art–centurm Praha.

„Sekerničina je velká fyzická dřina, a proto jsem také musel před časem se sekernictvím skončit – cukrovka si to vynutila. Navíc můj parťák Pavel Tomášek má problémy se srdcem a ani můj syn Jirka, který si sekernickou výrobu velmi slušně osvojil, v řemesle bohužel nemůže pokračovat – před časem musel na operaci páteře.

Ve své dílně ve Studnicích už jen občas udělám něco drobnějšího pro domácnost, syn má autodopravu. Proto, když mě před časem oslovil Luděk Štěpán, abych stručně do knihy Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách sepsal své zkušenosti ze stavby celodřevěných vodních kol, velmi rád jsem mu vyhověl,“ říká řemeslník, kterému Ministerstvo kultury České republiky v roce 2004 udělilo titul Nositel tradice lidových řemesel.

Trošku větší kolečka

Na rozdíl od kolářů, kteří vyráběli a opravovali především kola k nejrůznějším hospodářským vozům, sekerníci vyráběli ze dřeva kolesa o průměru od tří do pěti metrů, která poháněla mlýny, pily, hamry a další stroje.

Historickou zajímavostí je bezpochyby i fakt, že adepti mlynářského řemesla museli u mistrovských zkoušek doložit, že dokáží zvládnout stavbu mlýnského a palečního kola.

Ovšem kromě vodních kol vyráběli i rozvody a mechanismy vodními koly poháněné.

Mlýnské kolo je sestaveno ze dvou skruží spojených svorníky, které spolu s vodními lopatkami (u kol na střední a vrchní vodu i s podbitím) vytvářejí korečky – tedy jakési kapsy pro vodu padající na kolo z vantroků nebo pro vodu proudící ve strouze. Přitom počet korečků by měl být dělitelný šesti (obvykle je jich na kole 36).

Jedna skruž mlýnského kola se skládá z dvanácti dílů spojených dřevěnými čepy (klíny). Spojené skruže (obvodová část mlýnského kola) upevňují k hřídeli dvě křížová ramena – každé rameno tvoří dvojice hranolů.

Hřídel je z jednoho kusu opracovaného dubového kmene o váze kolem 900 kg, který je na obou koncích kónicky zúžený. Hřídele se vyráběly i z borových kmenů, ale ty vydržely jen polovinu času než dubové. Mlynáři si kdysi dokonce u svého mlýna vysazovali duby na rezervní hřídele.

Čepy, zděře, zajišťovací hřeby a šrouby spojující ramena kola, jsou jedinými kovovými částmi díla – jinak se části klasických mlýnských kol spojovaly dřevěnými čepy a klíny.

„Lopaty“ kovových čepů, na nichž se kolo otáčí v ložiscích, jsou zapuštěny v zádlabu na koncích hřídele a jsou v ní upevněny třemi kovovými kónickými kruhy – zděřemi, zajištěnými proti posunu hřeby.

Začátkem 19. století se při stavbě mlýnských kol začaly používat hřídele železné (z žebrové litiny, z plechových nýtovaných rour, plné ocelové o kruhovém průměru).

Jednotlivé části kola sekerník obvykle připravil ve své dílně a poté je se svými spolupracovníky dopravil k mlýnu či hamru, kde pak kolo sestavil. Někdy ovšem díly připravoval přímo na místě stavby.

Zařízení dávných výroben poháněných vodou však netvoří jen vodní kolo, ale i mechanizmy, které kolo pohání přes paleční kolo, pastorky či řemenice.

Jiří Myška si tedy při rekonstrukcích starých vodních mlýnů, pil, hamrů a dalších zařízení musel osvojit i dovednosti dalších „dřevěných“ řemesel, jako jsou tesařství, bednářství nebo stolařství.

Foto autor, archiv Jiřího Myšky