Nejstarší loutky se sbírky Jiřího Vorla pocházejí z první poloviny 19. století, nejnovější ze 70. let století dvacátého − tak široký časový a žánrový rozsah nemá ve světě obdoby. Ve sbírce (obsahující i divadelní kulisy, dekorace, rodinná divadla, historické kostýmy) najdeme loutky od proslulých řezbářů, jakými jsou Mikoláš Sychrovský, Josef Alessi, Johan Flasch, Antonín Sucharda…
Místo auta „harampádí“
„Můj muž podědil po dědečkovi malé divadélko, se kterým hrával spolužákům ze školy. Ale vážněji se o loutky začal zajímat, až když se nám narodily děti. Jednou jim koupil k Vánocům malé divadélko, druhý rok větší, třetí rok ještě větší… A pak začal hrát v opuštěné prádelně představení pro děti z okolí,“ vzpomíná paní Vorlová.
Jiří Vorel si potrpěl na čerty, kteří jsou kořením pohádek
V půlce 60. let měla našetřeno dvacet tisíc korun na auto Spartak, jenže v té době nabídl lidový loutkář Dubský manželovi sadu nádherných loutek od A. Suchardy a J. Adámka za stejnou cenu. Byly tak krásné, že jim neodolala ani ona a s vidinou auta se rozloučila. Už nikdy si žádné nepořídili…
Od té doby fandovství Jiřího Vorla stále rostlo. Jezdil po vlastech českých, na inzeráty i náhodně, prohledával půdy a sklepy. Tehdy se dost rušila loutková divadla a staré loutky byly vyhazovány z hospod, sokoloven a far jako nepotřebné harampádí.
„Jirka s kamarádem vždycky v neděli ráno vyrazili a večer přivezli plný kufr marionet, rekvizit, plakátů, loutkářské literatury a kostýmů.
obrázek z archivu ireceptar.cz
„Bylo to dost krušné − když jsem chtěla do skříně, vždycky na mne spadnul nejméně jeden čert!“
Měli jsme jistě padesát krabic od banánů plných náhradních dílů (ruce, nohy, hlavičky) i krásně vyšívaných oblečků. Žili jsme tehdy v 1 + 1, takže většinu těch pokladů jsme skladovali ve sklepě nebo u babičky.“
Paní Vorlová obdivuje loutky Aloise Šroifa (1870–1953)
Zvoneček hraje dál
Mnoho loutek bylo poničených, ty Jiří Vorel opravoval nejprve sám, později ve spolupráci s odborníky. Již s dospělými syny založili Tradiční loutkové divadlo Zvoneček a hráli i pro veřejnost v tzv. Kotvě, později v Kulturním středisku Novodvorská. Roku 1991 se podařilo uspořádat velkou výstavu loutek na pražském Výstavišti a v Karolinu, o rok později v Konírně Pražského hradu.
Mnohé marionety využil také Jan Švankmajer ve svých filmech. „Když k nám poprvé přišel, vůbec mě nevnímal, byl jako v transu, dotýkal se hlaviček, kostýmů, mluvil s nimi…,“ líčí paní Vorlová.
Loutky z rozvětvené rodiny Jana Flachse (1855–1940) si svého času vypůjčili z televize
Po manželově smrti v roce 2005 se obávala, že činnost Zvonečku skončí. Naštěstí mladší následovníci pokračují v tradici a hrají s jejich loutkami dál. Každý rok připraví jednu premiéru, vloni zinscenovali i zajímavé představení pro dospělé s názvem Loutkový cirkus.
„A to mě těší mnohem víc než auto, které by dnes už bylo dávno rozbité,“ směje se majitelka sbírky. Škoda, že po skončení každé výstavy putují loutky opět do krabic. Zasloužily by si stálé muzeum, připomínají bohatou tradici loutkářské velmoci!
Foto Jan Malý a autorka
