„Otec byl zemědělec, a ti dřív potřebovali kováře, kteří kromě toho, že kovali koně, opravovali všechno zemědělské nářadí. Asi mi to imponovalo, proto jsem se po základní škole přihlásil do Zemědělského učiliště ve Mšeném,“ vysvětluje Miloslav Trefanec z Činova u Klatov, proč se vyučil kovářem podkovářem.
Postupem let rozšiřoval svůj kovářský rejstřík o tradiční technologie a ovládl je natolik, že mu Ministerstvo kultury České republiky v roce 2002, to bylo Miloslavu Trefancovi šedesát let, udělilo titul Nositel tradice lidového řemesla.
„V mšenském učilišti jsme se tři měsíce učili a zbytek roku jsme byli v kovárně státního statku v Novém Čestíně na Klatovsku. Měl jsem štěstí, že jsem hned přišel do dílny mezi dospělé machry.
pan kovář Miloslav Trefanec
Neexistovalo tam žádné velké vysvětlování – tady to máš, udělej to takhle, a ne že ti to budu dvakrát vysvětlovat! Byla to ta nejlepší škola a nikdy mě – ani později – nenapadlo, že bych od řemesla odešel, i když bych si třeba jako řidič náklaďáku mohl vydělat víc než kovařinou,“ vypráví kovář.
Jak přijít o koníčka
V prastaré kovárně v Novém Čestíně, která prý byla starší než místní zámek z 18. století, koval koně, opravoval pluhy, kombajny, traktory, co bylo potřeba. Už tehdy si doma zařídil malou kovárnu, kde si pro radost koval krbové nářadí, klepadla, svícny, věšáky, kování k dveřním zámkům, ozdobné panty a podobně.
Později koval mříže, vrata i zábradlí. A po letech, kdy nastoupil do Stavebního podniku města Plzně, rekonstruoval památky v kraji, například opravoval cechovní truhlu se složitým systémem vnitřních zámků.
„Po roce 1989 jsem začal pracovat se železem jako živnostník. Dá se říci, že jsem vlastně přišel o svého koníčka. Na zálibě totiž můžete prodělat, ale kovařina mě živí.
Nerad slyším, že dělám umělecké kovářství, protože někteří takzvaní umělečtí kováři v hobbymarketu nakoupí různé prefabrikáty a svaří z nich pak kousky, které vydávají za pravou kovařinu. Skutečný kovář kupuje jen kovářské železo – přesněji ocel č. 11 373, ze které pak všechno dělá sám!“
obrázek z archivu ireceptar.cz
Mistři se stále učí
Základ naučený u kovářů v zemědělském učilišti v lázeňském městě Mšené a na statku v Novém Čestíně kousek od svého rodiště mu pak pomohl rozšiřovat o další tradiční kovářské technologie nestor kovářů v kraji − Václav Votava z Předslavi u Klatov. Ten měl velkou zásluhu na tom, že se lidé v kraji začali zajímat o tradiční podobu kovářského řemesla.
Výtvarný cit Miloslava Trefance pak tříbila spolupráce s výtvarníky, se kterými pracoval při rekonstrukcích chráněných památek – například s akademickým sochařem Petrem Šturmou.
Když se po roce 1989 otevřely hranice, mohl se i zkušený kovář vydat na do sousedního Rakouska, kde nabral mnoho cenných poznatků v dílně kovářského mistra Josefa Niederbauera.
Velmi si také váží ocenění své práce od dnes již zesnulé osobnosti českého kovářského řemesla, profesora Alfréda Habermanna, který mj. založil tradici mezinárodních kovářských setkání Hefaiston na hradu Helfštýn spojených se soutěží o nejlepší výrobek zhotovený přímo na sympoziu. Miloslav Trefanec se těchto setkání také pravidelně účastní a může se pyšnit i první cenou, kterou získal v roce 1988, a hlavní cenou z roku 1994.
„Se železem pracuju už přes padesát let a pořád se učím něco nového. Jinak to nejde, základy řemesla jsou sice stále stejné, ale mění se nároky a požadavky. Začínal jsem s prací pro zemědělce, koval jsem koně i tažné voly, natahoval obruče (ráfy) na kola vozů a podobně. Dneska už na kolo nenatáhnete ráf, ale dáte na ně novou pneumatiku.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Lidi čekají od kovářů fajnové věci – často kováme podle návrhů architektů a výtvarníků, ale výrobky dokážeme podle přání zákazníka i sami navrhnout. Větší věci jako mříže nebo vrata umíme dodat na klíč – od návrhu, přes výrobu až po dopravu a instalaci na místě.“
Chytne se Kovářík?
„Jestli mám řemeslo komu předat? Vzhledem k tomu, že mám dvě dcery, tak to asi nebude nikdo z rodiny. Snad vnuk, který se jmenuje Kovářík, ovšem na to je ještě brzo. Ale každý rok jezdím kromě Helfštýna na různé další akce, které pořádá Společenstvo kovářů a podkovářů, a na kterých učím zájemce o kovařinu. A jedenáct let mám v dílně mladého společníka.
Jarda Klesa ke mně přišel jako vyučený kovář a opravář zemědělských strojů a kromě toho, že to umí se železem, kreslí návrhy zboží pro zákazníky, dokáže vykovaný kus pozlatit plátkovým zlatem. Je opravdu šikovnej a hlavně za celou dobu, co spolu děláme, mezi námi nebyl nejmenší problém,“ chválí svého kolegu mistr kovář.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Abeceda kováře
K základním kovářským úkonům patří například
obrázek z archivu ireceptar.cz
- sekání,
- prorážení,
- kovářské sváření v ohni,
- klínování,
- provlékání,
- nýtování,
- stáčení.
„Kovář železo kuje a zámečník piluje, kovář materiál seká, a zámečník řeže, kovář železo probíjí a zámečník vrtá,“ říká s oblibou Miloslav Trefanec.
Kromě několika druhů kladiv kovář používá řadu přípravků, často kováři pracují ve dvou, kdy jeden z nich vede nástroj, a druhý pak nástroj pohání kladivem do rozžhaveného kovu.
Rozžhavené části spojí kovář údery kladiva a spoj vytvaruje. V ohni se například svařují články řetězů, které jsou nejpevnější právě ve sváru.
Při kovářském sváření v ohni se spojované části ve výhni zahřejí na přibližně 1400 °C – kov získá těstovitou konzistenci a ve výhni z něj vyletují jiskřičky
Foto autor
