Osúchy

Kysuce: zelné koblihy, drátenictví, pískovcové koule, orloj...

Lesnatá oblast na severu Slovenska, sousedící s Moravou a Slezskem, láká k toulkám po horách i krásnými údolími. Ale stejně tak se tady dá nahlédnout do slovenské historie a současnosti. A kdo má rád zelná a bramborová jídla, může si sem přijet pro recepty.

Zdejší horstva, Kysucké Beskydy, Turzovská vrchovina, Javorníky a Kysucká vrchovina, tvoří srdce Chráněné krajinné oblasti Kysuce.

V její dolině Chmúra stojí mezi stromy, na mýtinách, pastvinách, podél potoka a tratě Historické lesní úvraťové železnice převážně roubené chalupy Múzea kysuckej dediny. Skanzen i trať s unikátními stroji a otevřenými vagonky pro turisty jsou součástí Kysuckého muzea v Čadci.

Příznivci historických technických zařízení si tady mohou prohlédnout vodní mlýn a pilu. Políčka u domů zase přibližují, jak si kdysi lidé na Kysucích zajišťovali živobytí.

Během sezony od května do října muzeum nabízí návštěvníkům tematické pořady s ukázkami tradičních výrobních technika folkloru kysuckého regionu.

FolklorFolklorAutor: Archiv ireceptar.cz

Z babiččiných kuchařek

Některé programy skanzenu, například ten s názvem Kuchyňa starých materí, se specializují na tradiční kysucká jídla.

Zájemci mohou ochutnat a získat recepty na trhance, bramborové koule, polesníky, osúchy, úhrabky a další.

Etnografka Helena Kotvasová řadu místních receptů sepsala do své bakalářské práce. Sbírala je od lidí v Bystrické dolině, ze Zborova nad Bystricou, ze Staré a Nové Bystrice, z Vychylovky, ale také z výzkumu obcí Harvelka a Riečnica, tedy vsí, ve kterých původně stály některé domy Muzea kysuckej dediny.

Zeptali jsme se etnografky, čím jsou tradiční recepty zajímavé pro dnešní jídelníček.

„Asi tím, že lidé nejedli v minulosti tolik masa jako dnes. Přísně dodržovali půst, a to ten čtyřicetidenní před Velikonocemi, ale ani v pátek nejedli maso. Někteří, hlavně starší lidé, si za bezmasý den stanovili i každou středu. 

S netučnými jídly mělo zažívání méně práce, tělo si odpočinulo od těžší stravy. Nejčastěji se na stole Kysucanů objevovalo zelí s bramborami a brambory s kyselým případně se sladkým mlékem.“ 

Využíváte své poznatky doma? 

„Alespoň jednou do týdne máme nějaké tradiční zelné jídlo, tedy se šťouchanými bramborami a jíškou nebo také bramborové noky se zelím.“

Úhrabky

Potřebujeme

  • 1 kg brambor
  • 1 kg polohrubé mouky
  • 1 kg kysaného zelí
  • lžíci tuku
  • 6 dkg uzené slaniny
  • 1 cibuli
  • pepř, sůl 
  • vodu

Jak na to

Z vody a mouky vypracujeme hustší těsto, ze kterého ve vodě uvaříme halušky. Brambory uvařené ve slupce očistíme, rozšťoucháme a smícháme s haluškami a zelím. Dochutíme kořením a posypeme na kostky nakrájenou a osmaženou slaninou.

Bramborové koule

Potřebujeme

  • 1 kg brambor
  • 30 dkg polohrubé mouky
  • slaninu nebo máslo

Jak na to

Brambory očistíme, nastrouháme, vymačkáme je a slijeme vodu i se škrobem. Hmotu smícháme s moukou na tužší těsto, těsto pak po kouskách lehce vytvarované do nepravidelných koulí vkládáme do vroucí vody. Uvařené scedíme a omastíme máslem nebo slaninou.

Polesníky

Potřebujeme

  • 0,5 kg brambor
  • majoránku
  • sůl
  • 1 vejce
  • obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

    Varianta

    Strouhané brambory pouze osolíme a zamícháme. Nepřidáváme žádnou mouku ani vejce. Pečeme na suché plotýnce či pánvi. Hotové je omastíme máslem.

    mouku
  • 3 stroužky česneku
  • několik zelných listů 

Jak na to 

Očištěné brambory nastrouháme, přidáme česnek, majoránku, sůl, vejce, mouku a vše dobře zamícháme.

Zelné listy omyjeme a rozestřeme je do pekáčku. Pokryjeme je asi centimetrovou vrstvou těsta a přikryjeme dalšími listy a upečeme. 

Ztmavlé listy po upečení stáhneme. Polesník polijeme máslem a teplý podáváme.

OsúchyOsúchyAutor: Archiv ireceptar.cz

 

Osúchy: zelné koblihy nebo i buchty

Potřebujeme

na těsto

  • 7 dcl vody
  • 1 balíček droždí
  • 1 kg polohrubé mouky

na náplň

  • slaninu
  • klobásku
  • kysané zelí  

Jak na to

Umícháme těsto, necháme kynout, vyválíme.

Skleničkou vykrajujeme placky, plníme je zelím smíchaným s kousky slaniny a klobásky. 

Smažíme obvykle na oleji, ale můžeme i na sádle z jedné a druhé strany. Nebo můžeme naplněné kousky těsta srovnat do pekáče a upéct zelné buchty. 

Osúch plněný bramborovo-zelnou nádivkou

Potřebujeme

na těsto

  • 1 kg polohrubé mouky
  • kvásek
  • sůl

na nádivku

  • 300 g brambor
  • 400 g kysaného zelí
  • uzenou slaninu
  • 1 cibuli
  • sůl, pepř

Jak na to 

Mouku prosejeme, přidáme sůl a vlijeme kvásek vyrobený ve vodě. Promícháme a důkladně vypracujeme polotuhé těsto, až se odlepuje od mísy. Poprášíme moukou, přikryjeme a necháme kynout.

Brambory uvaříme ve slupce, pak je očistíme a za tepla rozmačkáme. Na kostičky nakrájenou slaninu opražíme s cibulí a směs přidáme do brambor. Přimícháme kysané zelí, sůl, pepř.

Z vykynuté těsta odkrajujeme kousky, které zformujeme na placku, naplníme a těsto spojíme. Osúch smažíme rozehřátém tuku.

DrotáriDrotáriAutor: Archiv ireceptar.cz

Kde leží Drotárie

Hornaté oblasti Kysuc a také střednímu Pováží, kraji kolem řeky Váh, přisoudila historie ústy slovenského spisovatele Antona Bielka (1857 až 1911) název Drotária. Země, která dala světu drátenické řemeslo.

Podle historiků drátenictví způsobilo první hospodářský zázrak v dějinách Slovenska. Vymezená oblast Drotárie zahrnovala 156 osad, vesnic a měst.

V nejchudších oblastech severozápadního Slovenska (a také východně od Tater, na Spiši, v oblasti Staré Lubovni) se koncem osmnáctého století rozvinulo neobvyklé řemeslo drátenictví, slovensky drotárstvo. Špatné hospodářská situace a neúrodná půda přiměla obyvatele Kysuc a Pováží, aby si vedle zemědělství hledali další způsob obživy.

Zajímavé je, že rolníci zabývající se pěstováním a chovem zvířat a závislí na přírodě, objevili drát, materiál ze vzdáleného technického oboru. Osvojili si a rozvíjeli technologie jeho zpracování, nacházeli nápaditá využití. Například během první světové války mnozí dráteníci přizpůsobili sortiment a vyráběli kostry pro dlahy.

Zprvu fungovali jako vandrovní žebraví opraváři, kteří putovali od domu k domu, od vsi ke vsi a nabízeli své skromné služby. Zpočátku hlavně opravy různého nádobí, posléze výrobky − drobné domácí potřeby, například pasti na myši, náhubky pro zvířata, cedníky, kuchyňské podložky, věšáky, klece pro ptáky aj.

Drátenictví se stalo i uměleckým řemeslem; vyráběly se lustry, náhrobní dekorace, květináče, náčiní do dýmek a další dekorativní předměty.

Později úspěšní dráteníci zakládali drátenické dílny a začátkem 20. století i továrny. Stávali se podnikateli v příbuzných oborech, například v klempířství, železničním stavitelství. 

Podle dobových záznamů se uvádí, že ve své době odcházelo do ciziny ročně až deseti tisíc dráteníků. Mnozí putovali světem v krojových oděvech, které jinde neznali, a tak se leckde stalo označení profese synonymem národnostního jména. Slovák byl dráteník a obráceně.

Není tedy divu, že v Žilinském kraji připomíná zdejší historii a uměleckou současnost drátenictví Povážské muzeum i Povážská galerie umění v Žilině i další instituce a že se tu či onde konají zajímavé drátenické výstavy.

Pískovcové gulePískovcové guleAutor: Archiv ireceptar.cz

Kde se vzaly pískovcové koule?

V bývalém kamenném lomu i v lese nad ním, kousek od slovenské vsi Megoňky a blízko česko-slovenské státní hranice jsou vidět velké kamenné koule usazené  ve více či méně obnažené skále.

Neobvykle vytvarovaný pískovec, navíc původně ukrytý až desítky metrů pod zemí poutá pozornost geologů i turistů. Běžně se pískovec odlučuje v kvádrech, pískovcové koule jsou raritou, které se objevují jen na několika místech světa. Známé jsou například kostarické kamenné koule objevené při mýcení pralesa v první polovině minulého století.

Lokalita na česko-slovenském pomezí zvaná Megoňky je pokládána za nejvýraznější místo výskytu v Evropě. Odborníci usuzují, že tvar zdejších pískovcových útvarů souvisí nejspíš s  činností pravěkého moře, usazováním hornin i uvolňováním sedimentů před desítkami milionů let.  

Koule byly postupně odhalovány a také odstřelovány během těžby, která v lomu za vsí trvala zhruba od 30. do 60. let minulého století. Ani po ukončení těžby neměly pozoruhodné pískovcové útvary svůj osud jistý.

Obestíraly je tajuplné mýty, například, že obsahují zlato. Kvůli tomu byla řada z nich zničena. Jiná pověra slibovala ženám vyléčení poruchy plodnosti, to když si na kouli sednou. Také to mohlo být příčinou, proč odtud lidé potají menší útvary odnesli na své zahrady. Pravděpodobněji však přírodniny putovaly na zahrady z touhy po něčem, co nemá soused.

Lokalita lomu, kterému se tu říká Padyšák, není označena ani cedulí ani směrovkou, ale je na dohled od konečné autobusu č. 4, který sem jezdí z Čadce. Stanice je v jízdním řadu označená celým názvem obce Milošová-Megoňky.

OrlojOrlojAutor: Archiv ireceptar.cz

Slovenský orloj ve Staré Bystrici

Pozoruhodná pýcha nevelké obce s necelými třemi tisíci obyvateli byla dokončena zhruba po 4 letech. Na slavnostní zprovoznění 18. července roku 2009 přijel dokonce i prezident Slovenské republiky Ivan Gašparovič.

Podle přítomných médií řekl doslova: „Tento Slovenský orloj s postavami naší minulosti nám bude připomínat těžké i pěkné časy až do dnešních dnů vzniku samostatného Slovenska. Starejte se o to, aby tento Slovenský orloj byl vždy takový pěkný, a když se na něj podíváme, aby naše hrdost vzrostla. Je to kus historie, nejen atrakce." 

Rynek sv. Michala v centru obce vyhlíží velmi noblesně. Podle fotografií to kdysi bývala řadová asfaltová náves. Budovy na rynku dostaly historický ráz, to aby ladily s orlojem.

Jak orloj zhruba za 150 tisc eur vznikl? S nadsázkou řečeno jako doplněk pěkně upravené návsi.

Starosta Staré Bystrice Ján Podmanický nastoupil do funkce v roce 2003 jako pětadvacetiletý s velkorysými představami. Vystudovaný teolog a milovník historie se rozhodl výrazně proměnit tvář kysucké obce, v níž vyrůstal. Nejen v centru, ale i vybavením dětského hřiště, sportovního areálu a dalších míst. 

Získal pro své plány kolegy radní, obyvatele Staré Bystrice, ale především peníze od sponzorů, státních i evropských úřadů.

Na bronzové sochy slovenských velikánů přispěla vláda, s vydláždění náměstí pomohli eurofondy, na orloj darovali peníze podnikatelé s vědomím, že navěky spojují svá jména se stavbou historické důležitosti

Ten radní vymysleli, aby výrazně vylepšili vzhled kulturního domu a aby vzniklo opravdu zajímavé dílo, které by přitahovalo i turisty.  

Stěnu kulturního domu zakryla členitá šindelová střecha položená na speciální dřevěné konstrukci tak, aby se v ní dala rozpoznat hlava, ramena a plášť sedící postavy, patronky Slovenska, Panny Marie Sedmibolestné.

Web  Staré Bystrice hrdě hlásí, že jde o největší dřevěnou sochu na Slovensku. Do díla jsou vedle věže, hodin, sedmi soch apoštolů a astrolábu zakomponovány plastiky šesti významných slovenských postav: nitranských knížat Pribiny a  Svatopluka, katolického kněze a politika  Andreje Hlinky, politika a jazykovědce Ĺudovíta Štúra, římskokatolického kněze a jazykovědce Antona Bernoláka, politika, vojáka a astronoma Milana Rastislava Štefánika.

Stavbu zdobí ryolit, kámen sopečného původu. Doplňují ho kruhové průhledné, v noci podsvícené tabulky z onyxového mramoru. Oba materiály pocházejí, jak jinak, ze slovenských lomů.

V přepočtu do starých slovenských korun stála stavba a zařízení orloje asi 4,5 milionu korun. Turisti sem skutečně denně  přijíždějí. Pod orlojem vznikl prostor pro galerii a informační centrum.

Jeden ze dvou věžních zvonů odbíjí čas, druhý doprovází sedm apoštolů z topolového dřeva. Jde o světce osudově spojené se Slovenském: sv. Cyrila, sv. Metoděje, sv. Andreje-Svorada, sv. Beňadika, sv. Gorazda, sv. Bystríka a sv. Vojtěcha.

Astroláb, vyrobený pražskou firmou, ukazuje přesný čas ve Staré Bystrici, poledne i polohu měsíce na obloze, aktuální postavení slunce ve zvěrokruhu a další údaje včetně významných slovenských svátků. 

Akční letáky