Čí byl nápad odejít z centra Prahy na venkov?

Mých dcer. Do naší vesnice jezdíme už přes dvacet let, obě ji znají odmalička, to nebylo tak, že bychom z ničeho nic koupili dům a vytrhli je ze života. Mají tam přátele a vazby a ten styl života se jim líbil. Já si v jejich věku nedovedla život mimo město vůbec představit. Jsem typický Staropražan, celý život jsem bydlela v Praze 1 a jen se posouvala z jedné ulice do druhé.

Jezdí s vámi na Vysočinu i dnes?

Vysočina je stále místo, které je náš domov. Máme tam povinnost k našim zvířatům, která ten domov spoluvytvářejí. Pořád jsem rozkročená mezi Prahou a Vysočinou. A jsem tomu ráda, vždycky mám možnost volby, kde být. Když už mi práce na hospodářství bere dech a síly, jedu do Prahy, kde zaměstnávám svou mysl. A když mi hrabe z lidí a mám pocit marnosti, odjedu na Vysočinu, kde se kácí ohrady, roste tráva a přetéká valník s hnojem — a pohled na realitu se promění. Otázka je, jak dlouho to vydržím, jelikož mi síly ubývají.

Jak dlouho vám trvá cesta?

Další otázky a hereččiny odpovědi věnované divadelní, televizní a filmové práci, rodině a rodičům přináší Receptář 6/2016.

Neměla bych to říkat, standardně hodinu a čtvrt. V noci je to rychlejší, ale když D1 ukáže svou pravou tvář, řítím se přilehlými cestičkami, abych vůbec dojela včas do divadla. Jsem myslím lepší než navigace. Občas musím spáchat i drobný dopravní přestupek, třeba couvat odstavným pruhem. Jenže policistovi nevysvětlíte, že na vás čeká pět set lidí, kteří si koupili lístek.

Přesto vám venkovské bydlení stojí za to. I v zimě?

Jako si zvyknete na příjemné věci, přijmete i ty nepříjemné. Já se vždycky tak těším, že ta cesta je pro mě nutnost. Vysočinu považuju za svůj domov víc než Prahu. Potřebuju ten prostor, čistý vzduch a hlavně samotu. Ne osamění, ale volenou samotu. Když je člověk sám z nouze, je to smutné. Já jsem permanentně mezi lidmi a tak si užívám, když nemusím dva dny promluvit.

Kolem zvířat se musíte ohánět, spočítáte je?

Stav se proměňuje, zvlášť u koček, kterých je pět a více. Koně ustájujeme i pro kamarády, takže celkem devět, k tomu deset ovcí a tři psi. Měla jsem taky kachny, jenže je požrala liška. Letos ji krmit nebudu. Ale mě fyzická práce baví, nepotřebuju aspoň žádnou posilovnu, říkám, že místo pilates mám lopates. A když je úplně nejhůř — minulý týden se mi zablokovala záda a měla jsem zánět v patě —, odeberu se na fyzioterapii, kde svatosvatě slíbím, že začnu cvičit. A jak se mi uleví, vykašlu se na to. Dost pohybu mám i v rámci divadla a ráda plavu. Kolem máme krásné rybníky…

Zbývá vám čas na jízdu na koních?

To mě drží nad vodou. Tedy hlavně to. Řekla jsem si, že dokud vylezu na koně ze země, nepřestanu jezdit. Z toho důvodu mám menšího koníka, aby se ta doba prodloužila. Je to asi droga. Holky od koní to mají složité. Muži pro to nemají často pochopení. Kůň je zvláštní sok — svobodný a nezávislý. Na koni to milujeme a u mužů to nechceme akceptovat. Absurdní, že?

Foto Receptář 6/2016 (Dagmar Hájková)

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 6/2016

Předplaťte si Receptář