Martin Bouda je ve světě vůní a barev spokojený

Mistr tiskař vypráví, co všechno se odehrává v litografické dílně

Jiří Lípa patří k těm, kterým učarovala litografie. Jako jeden z mála se jí věnuje celý život. V dětství rád kreslil a toužil být umělcem. Na výtvarnou školu se nedostal, a tak se vyučil v oboru reprodukční grafik.

Své první zaměstnání získal Jiří Lípa v litografické dílně v Praze, v Říční ulici, kde se mu tehdy v roce 1974 vůbec nelíbilo. Brzy však změnil názor a dnes říká:

„Patřím k těm, kteří měli při výběru povolání víc štěstí než rozumu. Práce litografa mě naprosto okouzlila a pohltila, nevadilo mi přijít domů večer v osm. Tehdy se nepracovalo, ale tvořilo.

A mými zákazníky byli výtvarníci slavných jmen — Liesler, Lhoták, Gross, Jelínek, Šalamoun, Born, Bouda, Vysušil... Poznal jsem je také osobně. V dílně se scházeli umělci i mimo pracovní dobu. Povídalo se, popíjelo, sportovalo, vařilo…

Založili jsme i divadelní soubor Litografičanka, který společně s hudebním spolkem Grafičanka vylepšoval vernisáže našich kolegů. Hráli jsme třeba Mamutí jezero, Prodanou nevěstu… To byly časy!“ vzpomíná Jiří Lípa.

Jiří Lípa s výtvarníkem Jiřím Slívou při práciJiří Lípa s výtvarníkem Jiřím Slívou při práciAutor: Archiv ireceptar.cz

Vzácné řemeslo 

Zájem o litografii tu vrcholil v 70. a 80. letech. Avšak s příchodem počítačů a snadnějších grafických možností byla tato technika opomíjena. Navíc zanikl podnik Dílo a zkrachovaly některé galerie, takže jistou dobu neměla dílna žádné zakázky. Přitom se zdvojnásobil nájem. V posledních letech se situace naštěstí zlepšila – lidé začali rozlišovat výtvor počítače od rukodělné práce, která láká dál. Zakázky si zadávají samotní umělci i řada mladých galeristů.

„Jedeme nepřetržitě na dvou strojích. Moje řemeslo mě momentálně uživí, ale jak to bude dál, uvidíme,“ říká s hrdostí i kapkou nostalgie tiskař. A zavzpomíná, jak si svého času musel vyrábět i litografickou tuš.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

V Praze ještě existuje litografická dílna Tomáše Svobody a dílna Petra Korbeláře ve Zdibech. Další podobné jsou až v Holandsku, Švýcarsku a v Paříži. Malé dílny bývají u výtvarných škol, ale nefungují pro veřejnost.

„Potřeboval jsem skopový lůj (koupil jsem ho u řezníka a vyškvařil), marseillské mýdlo, včelí vosk a mastné saze (pálil jsem petrolej a chytal ho na sklo). Dnes existují dobře zásobené firmy pro výtvarníky, kde lze vše objednat.“

Několik výtvarníků zkoušelo také mít vlastní dílnu doma. Ovšem materiály stárnou a tiskne–li se třeba jednou za měsíc, je nutné vše znovu oživit. Což se nevyplatí. Do dílny v Říční ulici jezdí v současnosti tisknout umělci z celé Evropy — zdejší tiskaři jsou totiž vyhlášení přesností, zručností, nehledí na čas a proti zahraničí jsou také levnější.

jak se rodí litografiejak se rodí litografieAutor: Archiv ireceptar.cz

Role tiskaře ve fázi nedovařeného bramboru

Úlohou tiskaře je na prvním místě výtvarníka pochopit a vžít se do jeho představ. „Nebývá to jednoduché, protože jen autor ví přesně, jak má vypadat obrázek hotový, ale stav po třetí, čtvrté barvě vypadá jinak a přivádí ho k zoufalství — všechno chce zrušit a začít znovu. Tahle fáze nedovařeného bramboru bývá dramatická. Tehdy nastupuje moje druhá funkce — psychologa.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Podmínkou pro řemeslo litografa je ovšem také fyzická zdatnost. Kamenné desky jsou těžké, například ty největší s roměry 80x110 cm váží kolem 230 kg. Jiřímu se hodí letité provozování juda a aikida.

Nalévám do hroutícího se umělce optimismus, už vím, co na koho platí. Naštěstí mi po těch letech věří a vydrží do poslední barvy, která často o všem rozhodne. Euforie spokojeného zákazníka nad právě dokončeným grafickým listem je pro mě totéž, co potlesk pro herce,“ říká Jiří Lípa.

Ve volném čase se Jiří věnuje vlastní tvorbě, zhotovuje drobnou grafiku, hlavně novoročenky a ex–libris. „Začal jsem v době krize: Koupil jsem kytku, nakreslil ji na kámen a vytiskl. Krásná chvilka přišla, když si můj výtvor koupil první zákazník, to byl impuls, abych pokračoval.“ Od té doby už uspořádal několik výstav.

Slavné jméno

V dílně pracuje i potomek slavného výtvarnického rodu Boudů — Martin Bouda. S litografií se setkával od dětství, oba rodiče se této technice věnovali a tiskli právě zde.

Martin Bouda je ve světě vůní a barev spokojený Martin Bouda je ve světě vůní a barev spokojený Autor: Archiv ireceptar.cz

 „Vždy mě okouzlovalo prostředí s vůní barev i zdánlivý chaos, všude něco bylo — tisky, papíry, špachtle, barvy, kameny. A uprostřed dva tiskařské stroje, které hučely a jezdily sem tam.” Při studiu pražské Střední umělecké školy Václava Hollara chodil do dílny na praxi a zůstal ještě rok po maturitě. Pak vystudoval Akademii výtvarných umění (grafiku u prof. Ladislava Čepeláka a doc. Mirka Černého), kde experimentoval s tiskem na starém ručním litografickém lisu. Po několika letech praxe samostatného výtvarníka se Martin Bouda do dílny v Říční ulici vrátil.

jak se rodí litografiejak se rodí litografieAutor: Archiv ireceptar.cz

„Litografie mě neustále fascinuje širokým rejstříkem možností, schopností přizpůsobit se různým nárokům autorů: od přísně pedantské grafické práce až po volné malířské pojetí. K tomu je člověk v dobré společnosti umělců jako jsou Jiří Načeradský, Václav Bláha, Tomáš Bím, Jiří Slíva, Petr Ptáček, Jiří Bouda, Ivan Komárek, Matěj Forman, Jiří Suchý, Daniela Benešová, Jiří Šalamoun a mnoho dalších,“ říká mladý litograf.

Jak vznikla technika litografie

Při jejím objevení roku 1796 sehrála velkou roli náhoda. Mladý Čech Alois Senefelder — původně herec a autor komických oper, žijící v Mnichově — hledal způsob, jak levně tisknout notové zápisy svých her, protože dřevoryt nebo mědiryt byly příliš drahé. Jednou potřeboval narychlo poznamenat údaje o počtu kusů prádla předávaných pradleně. Neměl po ruce papír, a tak použil tuš a hladkou desku vápence, kterého bylo v okolí Solenhofenu v Bavorsku dostatek.

Později, když si chtěl údaje opsat, napadlo ho kámen oleptat. Vyleptala se celá plocha kromě popsaných míst, takže text po omytí vyčníval. Od tohoto náhodného pokusu dospěl Senefelder k zákonům litografie a místo herectví se začal věnovat nové technice. Tiskem si vydělal na prosperující tiskárnu, roku 1810 byl jmenován královským dvorním inspektorem a roku 1818 napsal první učebnici litografie.

jak se rodí litografiejak se rodí litografieAutor: Archiv ireceptar.cz

Litografie neboli kamenotisk (lithos znamená řecky kámen) patří mezi grafické techniky a je založena na principu vzájemného odpuzování mastnoty a vody. Základním materiálem je speciální druh jemnozrnného vápence (vyskytuje se pouze v Bavorsku, Porýní a Severní Americe). Na jeho vyhlazený povrch se kreslí mastnou litografickou tužkou, tuší i jinými materiály (kresba musí být zrcadlově obrácená).

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Litografie získala velkou oblibu právě pro neomezené barevné možnosti a snadnost kreslení. Osvojili si ji například Francisco Goya, J. A. Ingres, E. Delacroix, H. de Toulouse–Lautrec, Marc Chagall a další...

Kámen se pak zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy. Tím se povrch udržuje vlhký, na nepokreslených místech odpuzuje tiskařskou barvu, zatímco zamaštěná místa ji přijímají. Při samotném tisku každého archu je třeba kámen znovu ručně navlhčit a velmi záleží na zkušenostech tiskaře, který se stává rovnocenným partnerem výtvarníka.

Po vytištění celého nákladu se zamaštěná vrstva kamene zbrousí karborundovým pískem a po nakreslení další barvy se postup opakuje.

Nevýhodou této techniky je, že nelze provést dotisk (každá další barva ruší předešlou), proto je třeba předem zvážit počet žádaných kusů. Naopak výhodou je práce s barvami.

výsledek prácevýsledek práceAutor: Archiv ireceptar.cz

Suchá jehla a další techniky předpokládají zručného kreslíře, který udělá krásnou linku a barvou jen koloruje. Ale malíře zajímají víc barvy. U litografie si s nimi může doslova hrát — jsou transparentní, lze je sčítat a vytvářet další odstíny.

Foto Zdeněk Lhoták a autorka