„Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jakživy si nedělají sbírky! Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunabulí nebo takových věcí? Nikdy, pane! Ženské nemají tu důkladnost a − a − takovou tu náruživost. Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane! Víte, to je ten největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky,“ pravil jistý pan Ráček z povídky Karla Čapka Ukradený kaktus.

A právě tuhle představu o ženách má v záhlaví svých webových stránek brněnská sběratelka ořezávátek Petra Kališová Václavíková. Samozřejmě, dnes už je úplně jasné, že nejen ona, ale i další sběratelky, když něco dělají, činí tak s důkladností sobě vlastní. A jejich sbírky by jim mohli muži závidět.

Někteří sběratelé se zaobírají pouze určitými druhy ořezávátek. Často stojí ve středu jejich zájmu kovové miniatury, kterých se dodnes vyrábí hodně, leckdy i ve starožitné patině. Jsou sběratelé, které zajímají pouze historické modely, jiné jen stolní ořezávátka s kličkou.

Ženské jsou nápadité!

Ořezávátka sice patří k předmětům běžné spotřeby, ale když je vidíte takhle pěkně pohromadě, je to něco úžasného. A vůbec, sledovat vývoj téhle malé věcičky, kterou většina z nás po opotřebení zahodí, je docela zajímavá záležitost. Kdy bylo vyrobeno úplně první ořezávátko?
„Určitě se tak stalo po vynálezu tužky," říká paní Petra. „Proces výroby tužek si nechal patentovat francouzský chemik Nicolas Conté v roce 1795. Ovšem k ostření tuh byly zřejmě ještě několik desítek let používány nože, neboť první prokazatelný patent ořezávátka se objevil až v roce 1828, kdy si jej nechal zapsat francouzský matematik Bernard Lassimone. Krátce nato se začaly objevovat desítky dalších patentů, fungujících na různých principech," vysvětluje Petra Kališová, která vlastní přes sedm tisíc nejrůznějších kousků ořezávátek.

Častým námětem ořezávátek bývají pohádkové a filmové postavičky: Medvídek Pú a přátelé, Mickey Mouse s Minnie, Bugs Bunny, Esmeralda a zvoník, Včelka Mája, Batman, Šmoulové, Pokémoni, Harry Potter atd. Ve sbírkách českých sběratelů se však nevyskytují hrdinové typu Krtečka, Křemílka, Víly Amálky, Macha a Šebestové. Škoda.

Proč je vlastně začala sbírat? „To bylo někdy v sedmé třídě, když nám učitelka češtiny Zdenka Malá dala za úkol napsat kratičkou povídku o něčem, co máme doma. Vzpomněla jsem si na svých pět ořezávátek vystavených na poličce, napsala jsem o nich a vášeň byla na světě," usmívá se Petra. Pevný základ sbírky jí pomohla utvořit starší sestra Jitka, která je vozila z Německa a západních Čech. Spoustu ořezávátek dostávala i jako dárky, což se dnes už tak často nestává, protože všichni známí mají celkem oprávněnou obavu, že by jí mohli darovat něco, co už má. Není se čemu divit, když vlastní takovou sbírku.

„Nejvíce mě zajímají historická ořezávátka a také veškeré související informace, patenty, staré katalogy, tiskoviny, inzeráty," říká sběratelka. Od roku 2005 je členem Klubu sběratelů kuriozit a její sbírka už byla oceněna titulem Pozoruhodná sbírka, který bývá udělován jen několika málo sbírkám jednou za tři roky.

Kamarádství ze záliby

Petra Kališová se nespecializuje pouze na určité typy ořezávátek. Také proto je její sbírka tak nevšední. Ovšem sběratelství jí dává i něco navíc.
„Díky svému koníčku jsem si našla spoustu kamarádů a přátel, které bych jinde asi nepotkala. Sběratelství se výborně doplňuje s dalšími zálibami − s cestováním, návštěvou muzeí a historických objektů, pátráním po informacích," vysvětluje. A není divu, že na jejích stránkách najdete i jiný výrok Čapka, než je ten v záhlaví:

„Jsou lidé, kteří nemají vůbec žádného koníčka, ale takové osoby jsou zvláštní hříčkou přírody − tak jako leváci, svatí, vegetariáni a jiné výjimečné zjevy. Normální člověk se však obyčejně vyživuje jistým víceméně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček."

Zaměřit se na sběratelství takové obyčejnosti, jakou jsou ořezávátka, je radost. Ale na druhou stranu, proč u nás zdomácnělo rčení: Nejsem přece žádné ořezávátko? „Já osobně si to vysvětluji tím, že ořezávátko je malá věcička, kterou každý drží v hrsti, dělá si s ní, co chce a kdy chce ji i odloží. Tímhle být − to přece nechce nikdo!" Dobré vysvětlení, ne?

Zajímavosti ze světa sběratelů ořezávátek

1.Převážná část dřevěných ořezávátek se stále vyrábí ručně. Většina z nich pochází z Číny.

2. Také sádrová ořezávátka pocházejí z Číny, jsou ručně malovaná a vydávána převážně v sériích po čtyřech nebo šesti. Existují též ořezávátka z moduritu.

3. Žádné z českých muzeí se nespecializuje na ořezávátka, jako to činí některá oddělení zahraničních muzeí, např. internetové Early Office Museum v USA. Přesto česká muzea vlastní několik zajímavých historických kusů (například Národní technické muzeum v Praze či Technické muzeum v Brně). První ucelenou výstavu ořezávátek v Česku uspořádalo v roce 2005 Městské muzeum v Litovli.

4. Sbírání ořezávátek se ve světě věnuje několik set lidí. Kupříkladu holandský klub Puntenslijper sdružuje přes sto členů s touto zálibou. Největší světová sbírka, která je zároveň zaznamenána v holandské Guinessově knize rekordů, patří Holanďance Marijke Prudonové. Nashromáždila více než 11 000 kusů. V Česku se sbírání ořezávátek věnuje přes třicet nadšenců, přičemž polovina z nich vytváří svou sbírku déle než patnáct let.

Alena Šloufová, foto archiv Petry Kališové