Co voda vzala, to čas dal

Když v roce 2002 postihla českou kotlinu stoletá povodeň, zničila Věře Čížkové kočárek a hračky, se kterými si hrála v dětství. Později v jednom starožitnictví uviděla košatinku podobnou té, kterou jí vzala voda. Koupila ji tedy a dala do pokoje jako dekoraci.

Poté do kočárku pořídila stejnou panenku, jakou v něm kdysi vozila, a záhy do domácnosti začaly přibývat další a další kočárky. Zrodila se sbírka, kterou její majitelka dále rozšiřovala na burzách, aukcích a ve starožitnictvích. Shromáždila na 350 vozítek, z nichž nejstarší byla vyrobena v osmdesátých letech 19. století a nejmladší roku 1989. Mnoho přírůstků dostala darem od lidí, kterým vzpomínky bránily, aby vysloužilý kočárek vyhodili do kontejneru.

„Pro tyto lidi byl kočárek kusem jejich života, a tak mi k němu často dali i původní peřinky nebo dokonce dobové rodinné fotografie. Ty kočárky mají zkrátka každý svou vlastní historii. Ale mám i několik kočárků, které v kontejneru opravdu skončily, ale zachránili je pro mě známí z podniku technických služeb našeho města,“ říká Věra Čížková.

Trocha historie

Nejstarší vyráběné kočárky jsou takzvané promenádky, poté se vyráběly kočárky s hlubokými korbami, ve dvacátých a třicátých letech přišla éra „automobilismu“, kdy byly v módě kočárky s aerodynamickými tvary a postranními okénky. Od roku 1936 pak nastoupily kočárky s kukaněmi ze štípaného vrbového proutí nebo za války z papírových provázků, které měly tu nevýhodu, že se za deště musely zakrývat, aby se nerozmočily. Kukaně se později také vyráběly z bužírky, tedy z plastových hadiček na izolaci elektrického vedení.


Na výrobě kočárků se podílela řada řemesel — kováři, koláři, truhláři, čalouníci, košíkáři. Tito řemeslníci pracovali v manufakturách, později se kočárky vyráběly průmyslově ve specializovaných továrnách, například v Továrně dětských vozidel Mělník, později Libertě Mělník. České, resp. československé podniky na výrobu kočárků byly mj. v Duchcově nebo v Kašperských Horách. Tyto podniky zanikly, ale například značku Liberta odkoupil bývalý zaměstnanec tohoto podniku Oldřich Novotný, který od roku 1991 výrobu kočárků obnovil v Malém Borku u Mělníka.

Jako Ferda Mravenec

Drtivá část kočárků sbírky byla vyrobena na území současné České republiky, ale jsou v ní i zahraniční kusy původem z Německa, Francie, Holandska a raritou je kočárek z Kanady.

„Pochopitelně většina kočárků, které získám, není ve stavu schopném vystavování. Jejich renovaci dělám ve vlastní režii, snažím se dát kočárku jeho původní podobu a krásu, ale přitom zachovat jeho starou patinu. Připadám si tak trochu jako ´Ferda Mravenec, práce všeho druhu´, i když s kovovými a dřevěnými částmi mi pomáhá přítel. Čištění, čalounění, natírání a další opravy však dělám sama.

Je to někdy dost náročná práce, občas na jeden opravený kočárek použiju díly ze tří kočárků. Ovšem v žádném případě se nesnažím ze starého vraku vyrobit nové vozítko. Samozřejmě mohu třeba ušít novou boudu, ale dnes už neseženete voskované plátno, ze kterého byla udělaná. A ušít ji z koženky, to už není ono, i když se třeba boudy u jiných kočárků z tohoto materiálu vyráběly.

Takže poškozenou boudičku různě vyztužuji a podlepuji. Někdy si s tím hraji třeba dva týdny. Některé práce pak musím zadat odborníkům: Zrezivělé kovové části dávám očistit pískováním, dřevěné kočárky napadené červotočem nechám impregnovat radioaktivním zářením. Cena rekonstrukce tak někdy vyšplhá až třeba na pět tisíc korun. Vložené náklady můžu částečně umořit z příjmů za výstavy.

Od roku 2007 se mi vedle krátkodobých výstav daří pořádat také dlouhodobější. Je to tak lepší, protože při každém stěhování kočárky trpí, i když je do kamionu ukládám pečlivě zabalené do fólie. Zatím jsem nezažila, aby se při stěhování u některého z kočárků třeba neulomilo kolečko, neprotrhla bouda. Ale jsem ráda, když to, co dělá radost mně, potěší i někoho jiného.

Kupodivu děti na výstavách moc odvázané nejsou, největší ohlas vidím spíš u lidí, kteří už mají dospělé děti, a pohled na kočárek, ve kterém je vozily, jim trošku vrátí mládí. Navíc jsou kočárky krásné.

Nedávno jsem své kamarádce půjčila ze své sbírky modrý osmipérák, že v něm bude vozit vnoučka. A ona si mi pak stěžuje: ‚Hele, já jsem naštvaná. Všichni říkají, jé, ten je krásnej, ten kočárek. A na Matýska v něm se nikdo nepodívá‘,“ prozrazuje sběratelka. Některé exponáty z její sbírky jsou k vidění na stálé výstavě na zámku Stránov u Mladé Boleslavi.

  • Případné dotazy adresujte na sběratelčin kočárkový e-mail.

Foto autor a archiv Věry Čížkové