Vypráví: „Sbírám od roku 1966, tedy od svých jednadvaceti let. Doma mě tehdy zaujaly etikety starších italských vermutů Cora, které měl otec. Nejdřív jsem sháněl prázdné láhve s etiketami, ale to bylo dost nepraktické.

Zhruba od roku 1968 jsem proto začal do zahraničí psát firmám, aby mi poslaly nenalepené etikety. Vzpomínám, že první jsem takto oslovil Bols.

Ze začátku mi nové přírůstky posílalo kolem 85 procent oslovených firem, určitě se na tom hodně podílela i situace, kdy po okupaci Československa v srpnu 1968 s námi byli v západoevropských zemích solidární.

Takto to fungovalo zhruba do roku 1975, později už ono procento kleslo. Bohužel podobný vzestup, který jsem čekal po listopadu 1989, nenastal.“

Šest tisíc ročně

„Hůř — až na výjimky, jako jsou například Becherovka nebo Plzeň Božkov — jsem sháněl etikety domácích výrobců, kteří mé žádosti ignorovali. Nejčastěji se mi daří získat nové domácí etikety na burzách nebo osobně ve sklípku, kde mi po několika sklenkách vinař věnuje své etikety.

Problematické je také získat přírůstky z Ruska a ze zemí bývalého sovětského bloku. Naštěstí se mi podařilo najít velmi aktivního ruského kolegu, který se stal mým cenným zdrojem exponátů z tohoto obrovského a také specifického regionu. Produkuje se tam hodně alkoholu, ale množství a úroveň etiket tomu v porovnání s ostatním světem příliš neodpovídá.

V současné době se mi daří získat přibližně šest tisíc nových etiket za rok,“ řekl Jiří Pešák Receptáři v roce 2010.

Systém desek a skříní

Sběratel, který v Česku nemá příliš mnoho kolegů, s nimiž by mohl etikety měnit, se nijak zvlášť nespecializuje. Od začátku se především snaží získat celkový přehled o produkci na celém světě.

„Možná jsem se víc zaměřil na etikety od whisky, kterou si rád dám. Mimochodem jsem spoluzakládal několik klubů přátel tohoto nápoje.

Všechny exponáty třídím a archivuji do tří skupin:

  • v první jsou odrůdová a stolní vína,
  • ve druhé jsou speciální vína (vermuty, sekty a šampaňské, portské, sherry, madeira, dezertní a ovocná vína),
  • do třetí skupiny řadím destiláty a likéry.

Etikety nalepuji na listy bílého papíru formátu A4 a ukládám je do trojchlopňových papírových kancelářských desek, které mám uspořádány v dřevěných skříních zhotovených na míru.

V každé skupině mám etikety řazeny abecedně do podskupin podle států a v nich pak výrobce a poté druhy jednoho výrobce – vše opět podle abecedy. Tento systém je velmi přehledný, požadovanou etiketu dokážu vyhledat během minuty.“

Koňak pro Vrchlického

„Etikety se na láhvích s víny a lihovinami začaly objevovat od 18. století. Tak staré exponáty jsou ale spíše raritou. Nejstarší kousky v mé sbírce pocházejí z 2. poloviny 19. století — občas se na mě obracejí filmaři nebo televizní produkce, abych jim nechal okopírovat konkrétní etikety pro dobový film.

Potřebovali například nálepku koňaku, kterým si mohl připíjet český básník Jaroslav Vrchlický. Jindy chtěli ve filmu ukázat mentolku, která se u nás v hospodách servírovala ve 30. letech, nebo lihoviny z období německé okupace 1939—1945.

Před lety mě oslovil zástupce firmy Rudolf Jelínek, že by si chtěli doplnit archiv firemních etiket.

Honoráře za zapůjčení mi pak částečně umoří náklady na poštovné, které mám při rozesílání žádostí firmám,“ uzavírá sběratel, který paradoxně celý život pracoval u „konkurence“ — jako zaměstnanec mlékáren.

Foto autor