„Jako malý kluk jsem sbíral patrony. To mi byly čtyři nebo pět let. Byla válka, a to se klukovi hodilo mít nějakou tu pistolku nebo patronu. Ale později mi učarovaly hmoždíře,“ říká Zdeněk Albrecht.
Jeho sbírka čítá přes sto padesát kusů. Povoláním revizní technik zdvíhacích zařízení projel republiku, jak se říkalo, od Šumavy k Tatrám. Na svých cestách potkával zajímavé lidi, a tak měl možnost rozvíjet své sběratelské záliby.
porcelánové hmoždíře
Litinové, mosazné, porcelánové...
„Původní lékárenské hmoždíře se vyráběly ze zinku, který se dal povrchově dobře upravovat, a z bronzu. Nejkrásnější z nich jsou zdobené reliéfy a antickými výjevy. Sem tam se dají vidět v lékárnách jako dekorace,“ vypráví Zdeněk Albrecht. Ve sbírce má hmoždíře z litiny, mosazi, porcelánu i ze dřeva.
sbírka hmoždířů
Převažují nádoby z litiny. Laikům se může zdát, že vedle těch mosazných vypadají chudě jako popelky. Ale čím nenápadnější dojem vyvolávají, tím zajímavější historii mají.
Válečné výměny
„Mně osobně se litinové kousky líbí víc než mosazné,“ tvrdí sběratel. Možná i proto, že dokládají pohnutou dobu. Říká se jim náhražkové, protože během první světové války je lidé dostávali výměnou za mosazné, ze kterých se pak dělaly výstelky do kanónů. Některé litinové hmoždíře jsou z téhož důvodu označeny reliéfem s dělem nebo nesou nápisy Pro Patria či Aus grosse Zeit a jiné.
Sloužily také k uzemnění radiopřijímače
„Když bylo vynalezeno rádio, potřebovalo řádné uzemnění. Lidé to řešili tak, že zakopávali hmoždíře do země a vedli k nim drát. Já sám jsem takhle vykopal tři kousky, podívejte se, jak je to ležení v zemi poznamenalo,“ ukazuje nám hmoždíř, na kterém zub času vytvořil pořádnou jizvu, a zlomenou paličku, neboli trdlo.
kovové hmoždíře sloužily jako uzemnění radiopřímačů
Dozvídáme se, že pro sběratele nemají cenu do zlata nablýskané kusy. Mosaz musí mít patinu a Zdeněk radí, že nejlépe a nejpřirozeněji se kov udržuje solí a octem. Zašlá litina se zase čistí mechanicky, kartáčem. Pak již stačí exponáty pouze udržovat, to znamená utírat na nich prach.
„Jsem sběratel, proto hmoždíře zásadně nekupuji. Některé jsem dostal, jiné vyměnil s dalšími sběrateli. Třeba za porcelánové hrnečky ze Staré Role,“ říká Zdeněk Albrecht o tom, jak svou sbírku rozšiřuje.
Jeden porcelánový exponát mu dárce osobně přivezl, ale na schodech ho nešťastně upustil. Ke sběrateli putoval na lopatce na smetí. Díky lepidlu a trpělivé práci dnes nepoznáte, že hmoždíř (ten vlevo) byl na kousky.
(hfš), foto Jan Malý