Během necelých dvou desítek let nashromáždil Luboš Čech na tisíc kusů zámkových vložek nejrůznějšího původu, konstrukce a stáří.

Sbírku doplňuje její menší sestřička, sbírka visacích zámků, z nichž řada je rovněž vybavena zamykacím mechanismem, jako mají cylindrické vložky.

„Nejstarší mé cylindrické vložky jsou z konce dvacátých let minulého století, kdy se začaly v Evropě vyrábět,“ popisuje Luboš Čech několik exponátů.

„Nejzajímavější na těchto prvních vložkách je, že na podobné občas ještě můžete narazit ve dveřích a že i po těch více než sedmdesáti letech stále fungují.

Přírůstky sháním hlavně po bazarech, ale také si něco přinesu z práce, když narazím na zajímavý exemplář. To pak majiteli obvykle nabídnu, že mu zámek vyměním za novější, bezpečnější, což obvykle rád přijme.

U nás jsem partnery sběratele, se kterými bych mohl měnit, nenašel, pokud vím, menší kolekce má několik zámečníků, kteří všaknesbírají systematicky. Občas si vyměňuji kousky s jedním zámečníkem z Berlína, který sbírá veškerou produkci prvního německého výrobce firmy Hahn a Zeiss Ikon.

Proč se nevěnuji sbírání visacích zámků, které jsou přece jen mnohem pestřejší než cylindrické vložky? Protože se vyrábějí mnohem déle a je jich tedy nepoměrně větší množství. To už bych nezvládnul,“ vysvětluje majitel ojedinělé sbírky, kterého jeho záliba dovedla i k práci v Klubu sběratelů kuriozit, jehož je místopředsedou.

Troška historie

Tento typ zámku dostal jméno podle otočného válce – cylindru se zubem, který zasunuje a vysunuje závoru zámku. Pootočit válcem (a tedy i zubem), čili zamknout či odemknout zámek, můžeme teprve po vsunutí klíče, jehož přesné zářezy srovnají všechny odpružené kolíky se stavítky do jediné polohy, která umožní otočení zubu.

Systém zámku se stavítky znali již staří Egypťané od přibližně 3. tisíciletí př. n. l. Dřevěné zámky podobné staroegyptským vyřezávali u nás řezbáři v jižních Čechách a na Vysočině v 16. až 18. století, kdy se těmto zámkům říkalo stodolové.

Pro novodobou podobu kovových cylindrických zámků je pak zásadní americký patent vložky s kruhovým profilem Linuse Yaleho jr. z roku 1865.

Z USA do Evropy se zámková cylindrická vložka dostala na počátku 20. století ale více se začala využívat po 1. světové válce. Tehdy začátkem dvacátých let vyvinul německý technik Silvester Wöhrle cylindrickou vložku s profilovým tvarem těla, která se upevňovala z čela zadlabávacího zámku šroubem, což umožňovalo bezpečné uchycení vložky a oproti americké kruhové vložce její mnohem rychlejší montáž či výměnu.

Toto řešení si patentem z 11. listopadu 1924 pojistila firma Zeiss Ikon, v jejíž dceřiné firmě Hahn se nové zámkové vložky začaly vyrábět v roce 1927. Podle firmy Hahn se vložce také začalo říkat Hahnova vložka a jejímu tvaru Hahnův profil či europrofil, protože toto konstrukční řešení se uplatnilo v převážné části Evropy.

Jak to bylo s fabkou

V Česku se užívá označení cylindrická profilová vložka či cylindrická zámková vložka. Ovšem asi nejvíce se ujal název fabka podle firmy založené v Rychnově nad Kněžnou, která se zprvu jmenovala Továrna na železné zboží Fáborský – Šeda, později FAB.

Tento výrobce nabízel zadlabávací zámky pro profilové cylindrické vložky již v roce 1931. Po skončení německého patentu, který chránil uchycení vložky v zámku šroubem, začala firma vyrábět i své vlastní profilové vložky.

Mnohé z českých firem ještě před skončením německého patentu vyráběly cylindrické vložky s jiným způsobem jejího uchycení v zámku – například Guard (Karel Mudroch, Tišnov), Indián (Doleček).

Ty se záhy rozšířily natolik, že názvem fabka lidé označovali i cylindrické vložky jiných výrobců, kterých nebylo málo. Z českých např. Brano, FUM, Guard, HOBES, Indián, JINO, Mlock, Rostex, SAPA, Zeus, ZT.

Ze zahraničních výrobců se po 2. světové válce v Československu nejvíce uplatnily jugoslávské značky Titan a BBC, polské Yeti a Lob, maďarská Elzett, východoněmecká BAB a indická Tiger. Občas se také objevily i západní značky (rakouská Evva, západoberlínská Zeiss Ikon).

Není nad mosaz

Jemný zámečnický mechanismus zámkových vložek vyžadoval odpovídající materiál – nejvíc se osvědčila mosaz, která je pevná, pružná a odolává korozi. Pružinky stavítek jsou pak bronzové. Slitiny zinku používané z úsporných důvodů během válečných let se neosvědčily stejně jako duralové slitiny, respektive slitiny oceli zkoušené v Československu v padesátých a šedesátých letech minulého století.

Foto autor