Milé Muzejíčko smaltu objevíte v Netvořicích na Benešovsku ve středních Čechách. Založila ho Jindra Šmídová. Svůj vztah ke smaltu si začala utvářet už během studií sklářské školy v Železném Brodě. Před několika lety představila s manželovou pomocí svou pozoruhodnou sbírku.

„Smaltované nádobí mám ráda, je pestré, veselé a každý kus je vlastně originál,“ vysvětluje Jindra Šmídová.

Nádobí ve stodole

„Mé sbírání začalo tím, že jsem manželovi po­řídila smal­tovaný hrníček. Doma pak postupně přibývaly další věci, až už to všechno nebylo kam dávat. A tak jsme se rozhodli udělat z nejza­jímavějších kousků sbírky stálou výstavu v podkroví naší stodoly.

Máme tu také sálek, kde občas pořádá­me výstavy a několikrát za rok tu hrají divadlo ochotníci z okolí Netvořic,“ dodává Jindra.

Expozice muzea je zaměřena výhradně na smaltované zboží, které vznikalo na čes­koslovenském území, a to už za Rakouska-Uherska.

„Kromě výrobků z doby habsburského mocnářství máme v muzeu smaltované předměty především z první poloviny dvacátého století, kdy se smaltérství velice rozvíjelo. Po znárodnění však mnoho smaltoven zaniklo. Produkce zboží časem ztratila pestrost a osobitost.

Nejmladší kousky sbírky pocházejí ze sedm­desátých let minulého století. Tehdy se začaly používat ke zdobení obtisky a smaltované předměty tím přišly o půvab a originalitu,“ říká Jindra Šmídová.

V sbírce má také komplet trychtýřů, který dostala darem a jehož účel není zatím zcela zřejmý. Sloužil k louhování bylinek nebo k lisování ovoce? Podívejte se a zkuste hádanku rozluštit.

Víte, co je smalt?

Technologie výroby smaltovaného zboží se podobá zdo­bení keramiky a porcelánu glazurou — nanesená poleva se zahřeje na vyso­kou teplotu, aby vytvořila hladký, pevný povlak a spojila se s povrchem zdobeného předmětu.

Smalt je vlastně speciální sklovina, kterou si majitelé smaltoven často připravovali podle vlastních receptur. Složení tajili a předávali z generace na generaci.

Sklovinu utavili a vlili do studené vody, kde popras­kala. Takovou sklovinu – fritu – pak rozemleli v kulových mlýnech na jemný skelný prášek.

Ten poté smísili s různými tavidly a vodou. Vzniklou kaši (břečku) nanesli na kovový předmět, nechali zaschnout a poté vypálili v peci, kde se přeměnila ve vrstvu skla.

Smaltovací kaše se připravovaly v různých bar­vách.

Brněnský smaltér Eduard Bartelmus v roce 1860 začal na železné předměty určené ke smaltování nanášet speciální základní vrstvu skloviny s přídavkem kobaltu nebo niklu, která při vysokých teplotách získala velmi řídkou konzistenci.

Přes tuto vrstvu tedy mohly unikat plyny, které v železe při vypalování vznikají. Sklovina si proto po vychladnutí uchovala hladký neporušený povrch, který dobře přilnul k podkladu.

Efektního mramorování se docílilo smíchá­ním barevných smaltů s přídavkem vody a oleje.