„Čmárám si, čmárám, to jsou hory papíru, pak z toho vyberu pět šest věcí, nebo jednu věc, a na základě toho udělám kolekci pěti šesti zvířat,“ říká Tomáš Svoboda a staví před nás jednu dřevěnou zvířecí postavu vedle druhé. A jestliže jsme doteď cestou na jeho chalupu, kde má v dílně hračkářskou porodnici, byli mrzutí z nevlídného sychravého dne, pak roztáváme. A jak rádi, funguje to.

„Nakreslím si technický výkres, jen tak sám pro sebe, a podle něj vyrobím mustr, vzorek, abych věděl, jak bude hračka vypadat ve skutečnosti. Při tom můžu upravovat detaily nebo předělat, co je potřeba, co nesedí, papír není dřevo. Něco si vyrobím sám, některé konkrétní polotovary si nechám zhotovit v profesionální dílně, protože na to nemám vhodné truhlářské stroje. Vytvářím hlavně nový design hraček pro firmy, které je pak samy vyrábějí a prodávají.“

Tomáš Svoboda s tím začal už jako hodně dospělý, i když, jak sám říká, ke dřevu měl vždycky dobrý vztah, a možná i proto, že jeho otec je velký modelář a on sám stavěl letadýlka už od dětství. Jenže Tomáš měl problémy s tím, co si sám předsevzal: Aby všechno bylo perfektní. Nejen ve tvaru, ale také v materiálu a v provedení. Dřevo vybírá podle kresby, a to tak, aby bylo bez kazu, a hotová hračka pak musí být na pohlazení jako dětská prdelka; jak také říká.

„Polotovary zvládnou, horší je to s povrchovou úpravou. Nenašel jsem nikoho, kdo by to udělal pořádně. Nedodrží třeba barevný odstín, a to je důležité, takže si barvy míchám sám. Mám kvalitní, italské, všechny certifikované, jsou naprosto nezávadné. Hračku namořím, nastříkám základ, zbrousím, a pak teprve můžou přijít na řadu vrchní laky, je s tím zkrátka piplačka. Ale to jinak nejde.“

Fotografujeme, hledáme vhodné záběry, potěžkáme hrocha, pěkného macka, zatáháme za ocas kočku, myš, prase, sovu, soba, slona, vyjedou jim oči na stopkách navrch hlavy, zjišťujeme, že je uvnitř mechanismus, který to umožňuje, objevujeme otvor pro vhazování mincí, ano, ta zvířata jsou dutá, a kdyby se i nakrásně naplnila, můžeme odšroubovat dno a peníze vybrat; a žirafa, ta má dobře půl metru na výšku, všechny články jejího těla mají provrtané otvory o průměru zápěstí, a jsou odshora dolů, to by byl majlant, kdyby ji někdo naládoval padesátikorunami.

A když jiné dlouhokrké sudokopytnici pozotvíráme všechna dvířka, co jich po svém štíhlém těle má, a natočíme jí hlavu, aby měla lepší světlo, aby se lépe fotografovala, zazdá se nám, že na nás šibalsky mrkla.

„Všechny jsou hejbací,“ dodá Tomáš Svoboda a dělá, že si toho nevšiml. „Nechtěl jsem, aby to byly jen kusy slepeného dřeva. Vždyť jsou to přece hračky.“

Hračky, které se usmívají. A my taky. Vy snad ne?

Foto autor, J. Tomášek, TeDe.cz