Tkalcovský rod Kubáků dokázal udržet řemeslo v rodině od devatenáctého století do současnosti navzdory nepříznivým dobovým hospodářským či politickým podmínkám.

Ať již šlo o drtivý konkurenční tlak velkých průmyslových tkalcoven koncem 19. století, kdy zanikla převážná většina malých tkalcovských dílen, či o dramatický pokles poptávky během velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století.

Tkalcovna přežila německou okupaci i nástup socialismu v padesátých letech, kdy stát všechny soukromé dílny odebral jejich vlastníkům. Základ tohoto malého zázraku bezpochyby položil již Zdeňkův dědeček Ferdinand Kubák, kterému se podařilo získat zakázky od družstva Artěl, jednoho z českých spolků, které se v rakousko-uherské monarchii snažily zachovat a podporovat řemesla a práci vesnických výrobců.

Například v roce 1910 strmilovská tkalcovna na zakázku Artělu vyrobila několik rozsáhlých kolecí hedvábných a vlněných látek dnes uložených v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Podobně počátkem padesátých let Zdeňkův otec, rovněž Ferdinand Kubák, dokázal zařídit, že znárodněná rodinná dílna, ve které mohl působit jako vedoucí, až do konce osmdesátých let tkala látky pro Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV).

V roce 1991 dílnu společně se sestrou Janou Bradovou získal v restituci Zdeněk Kubák, kterého jeho otec důkladně proškolil ve všech částech tkalcovské výroby. Další odborné znalosti získal při studiu ve školicím středisku Ústředí lido-vých řemesel v Praze.

Díky této průpravě jím vedená dílna mohla pokračovat ve výrobě vlněných a dekorativních tkanin inspirovaných tradiční produkcí i po zániku ÚLUV.

Ve strmilovské tkalcovně dnes vyrábějí bytový textil, prostírání, povlečení, ubrusy, deky, přehozy a plédy, a to z vlny, bavlny a lnu.

Kromě tkaného zboží vyrábějí ve Strmilově větší i malé tkalcovské stavy, kolovrátky a další doplňky pro tkaní.

Pořádají zde rovněž kurzy tkaní, předení a plstění, Zdeněk Kubák je také autorem instruktážní knížky Domácí tkaní.

„Tkalcovství je hlavně o trpělivosti. Především ji vyžaduje příprava tkaní, která zabere nejvíce času. Ať již jde o výrobu a přípravu příze, o snování osnovy či její správné zavedení do tkal-covského stavu. Samotné tkaní pak už probíhá relativně rychle,“ vysvětluje pan Kubák, který se také stará o tkalcovské muzeum založené v rodinném domě jeho otcem Ferdinandem.

Jak vzniká vzor

Tkanou látku tvoří soustava vzájemně překřížených nití – podélným nitím se říká osnovní, příčným útkové.

Při tkaní na horizontálním tkalcovském stavu se osnovní nitě od sebe klínovitě oddálí a do této mezery – prošlupu – je kolmo na osnovu protažen útek, který je přiražen k předchozí protažené útkové niti tzv. bidlenem.

Všechny osnovní nitě jsou vedeny očky – nitěnkami, která jsou připevněna k lištám. Zvednutím lišt s nitěnkami se vytváří prošlup.

Na vzájemném pořadí, v jakém jsou osnovní nitě vedeny na jednotlivých lištách, závisí struktura látky – nejjednodušší vzor (plátno) vzniká střídavým oddálením lichých a sudých nití osnovy.

Lišt s nitěnkami může být více a kombinací pořadí oddálení osnovních nití lze tkát látky s různými strukturami – vzory. Pokud tkadlec použije útkové nitě různých barev, vytváří látky s barevnými vzory.

Nejsložitější obrazové vzory lze tkát na tzv. žakárovém stavu (podle Francouze J. M. Jacquarda, který jej vynalezl v roce 1801). Nitěnky v žakárovém stavu nejsou upevněny na lištách, ale každá nitěnka je ovládána samostatně prostřednictvím děrovaných karet, tedy jakéhosi mechanického počítačového programu. Prostřednictvím děrovaných karet lze „naprogramovat“ i nejrůznější vzory u lištových stavů.

Příprava vlněné příze

„Vlněnou přízi si částečně děláme sami. Rouno, tedy surovou vlnu z ostříhaných ovcí, je třeba nejprve rozvolnit, vyprat a zbavit nečistot a lanolinu, tedy tuku, který brání, aby ovčí srst provlhla. Lanolin však nesmíme odstranit všechem, aby vlna nebyla mrtvá.

Vypraná a usušená vlna se takzvaně vlkuje do chomáčů, které se vločkují, tedy načechrají a takto upravený materiál poté jde do mykacích strojů, které vlnu rozvolňují až na jednotlivá vlákna.

Takto připravená vlna se pak spřádá do silnějšího vlákna. Dříve se vlna spřádala i do jemnějšího vlákna, ze kterého se tkaly šatové látky.

Vlněnou přízi také barvíme – můžeme obarvit již rouno během praní, nebo barvíme až hotovou přízi. V naší přádelně zpracováváme i méně kvalitní vlnu od našich malochovatelů, kterou by jim jinde nepřijali. Spíš než jako surovina pro předení je vhodná pro výrobu plsti,“ říká Zdeněk Kubák, tkadlec, jemuž ministerstvo kultury udělilo ocenění Nositel tradice lidových řemesel.

Foto autor