V sadě skví se nyní včelnice se čtveřicí nových nástavkových úlů manželů Těhníkových a od jara roku 2011 stojí vedle ještě o něco novější dva úly kroužku mladých včelařů. Od září svého prvního včelařského roku totiž Kristýna Těhníková také vede kroužek Včelaříků z Velkých Hamrů.

A společně s manželem a přáteli včelaři z velkohamerské základní organizace Českého svazu včelařů se pustili do přípravy akcí, které místním i vzdáleným připomenou slavné jubileum: Ve Velkých Hamrech se historie včelařského spolku píše od 12. března 1911.

Dlouhá histore

Z prvního zápisu v kronice Včelařského spolku v Hamře a okolí lze mj. vyčíst, že ustavující valná hromada 27 členů trvala tři hodiny, a rovněž hrdé přání zakladatelů vyslovené ústy spolkového jednatele: „Jest v zájmu všech včelařů zdejších i vůkolních dosud neorganizovaných ve spolku našem, ratolest (tj. nový spolek) tu četným přistupováním ve hlavní větev kmenu přeměniti a tak nejen sebe, nýbrž i národ hospodářský posíliti. Doufejme, že se poznáme a sesílíme, pracujíce po vzoru svěřenek našich včelek, k čemuž volám mnoho zdaru.“

Včelaříci

Někdejším včelařům v Hamře i okolí by se nejspíš zalíbil fakt, že péče o hlavní větev kmenu dnes má svou oporu také v systému hledání vhodných ratolestí: Český svaz včelařů podporuje činnost více než sta včelařských kroužků pro mládež. Včelaření zblízka v nich poznávají stovky dětí.

Pomoc najde u včelařského svazu i ten, kdo by rád místní kroužek včelaříků založil a vedl, aby děti mohly objevovat taje pozoruhodného venkovského řemesla a superužitečné chovatelské záliby.

„Ano, čím je kroužek aktivnější, tím může být pomoc výraznější,“ říká o vlastní zkušenosti Kristýna Těhníková. Zprvu jen hledala včelařský kroužek pro své děti. Jenže žádný nenašla, tak ho prostě založila. Shodou okolností v době, kdy se blížilo jubileum místního včelařského spolku. Založení kroužku se tak vlastně stalo dárkem k narozeninám velkohamerského spolkového včelaření.

„Do včelaření jsem se zbláznila, jezdím na školení do včelařského vzdělávacího centra v Nasavrkách, vymýšlím, co všechno budeme se včelami dělat, až toho je někdy i na mého manžela hodně,“ tvrdí Kristýna se smíchem. S maminčiny aktivity se zatím nejvíc těší desetiletá Anička, naopak se zdá, že sedmiletý Drago k úlům nespěchá. Dvouletý syn má na seznámení čas a čtvrté dítko zatím poslouchá hučení včel z maminčina bříška.

Na včeláku

Tu květnovou sobotu přišly na schůzku Zdeňka, Káťa, Anička, Jitka, Drago, pětice z devíti členů velkohamerského včeláku, jak děti kroužku říkají. Nahlédly do nástavkových úlů, zkontrolovaly přítomnost královny a také, že je v pořádku, protože klade vajíčka.

„Jakýkoliv vstup chovatele do úlu přibrzdí přirozený rozvoj včelstva, doporučuje se proto maximálně jednou za dva týdny, ale spíš ještě méně často.“

Kristýna Těhníková jim připomněla, že taková kontrola je vzácná chvíle, protože správný včelař má nechat včelstvo v co největším klidu.

Včelařské kroužky základních organizací Českého svazu včelařů jsou určeny pro děti od první třídy základní školy, včelstva však mohou včelaříci vlastnit až od deseti let.

Lékařské potvrzení, že dítě není alergické, je pro práci se včelami důležité, přesto však mají vedoucí včelařských kroužků mít po ruce lékárničku a v ní antialergika, jako jsou Zirtec, Hismanal, Prednison či Calcium.

Důležitým včelařským partnerem se Těhníkovým stal internet. Jeho prostřednictvím sděluji zájemcům své poznatky začínajících včelařů. Kristýna popisuje schůzky včelařského kroužku i své včelařské pokroky, Jaroslav na základě svých nových zkušeností dokonce sepsal poradenský text Jak začít včelařit.

Osobitými pohledem začátečníka, jenž objevil úžasnou zálibu a otevřel si dveře k hlubšímu poznávání včelaření, doporučuje úplně to nejzákladnější, co by měl člověk udělat, aby si pořídil včelstva, která přežíjí první zimu a zabydlí se na zvoleném místě.

Ke 100. výročí založení sdružení vyhlásili včelaři z Velkých Hamrů také jarní výtvarnou soutěž Pohlaď si včelu pro osm základních škol z okolí a na termín 15 až 18. června 2011 připravili stejnojmennou naučně zábavnou akci pro žáky těchto škol.

Text připravil jako další z akcí ke stému výročí velkohamerského včelařského spolku.

Což samo o sobě vypovídá o jedné důležité kvalitě návodu pro začínající včelaře: Autor ho jistě konzultoval s přáteli včelaři, kteří se mohou pyšnit mnohaletými zkušenostmi chovu včel na jihovýchodním úpatí Jizerských hor.

Včelín skoro 2 + 1

Karel Petříček si rovněž nemůže vynachválit významnou a stálou pomoc zkušenějšího velkohamerského včelaře. Sám se od dětství o včely zajímal, ale až po letech začal včelařit. Začínal se dvěma včelstvy a po čtyřech letech si postavil včelín s důkladně promyšleným vnitřním uspořádáním.

Prostory řešil do detailu tak, aby mohl snadno obsluhovat desítku nástavkových úlů nebo se věnovat jiným činnostem včelaře, ale včely přitom nerušil.

  • Součástí včelotěsné místnosti s medometem a skříní na rámky a mezistěny je též pozorovací okno před česny úlů.
  • Zajímavou maličkostí je například i bedýnka s kolečky pro snadnou manipulaci s nástávky při stáčení medu.

Radost z medné krávy a plány s kláty

Manželé Těhníkovi si včelaření v nástavkových úlech zpestřují poznáváním méně obvyklých způsobů chovu včel. Kristýna se raduje z nového trojbokého a dlouhého úlu se zakrytou prosklenou stěnou, v němž včely své dílo tvoří bez rámků − plásty zavěšují na horní trámky čili loučky. Úlu se říká trámkový nebo podle tvaru skosených stěn neckový. Včelaři mu dali jméno medná kráva.

Včely v takto jednoduše zařízeném prostoru budují hnízdo podobně jako v přírodě. Lidé mohou ten zázrak snadno sledovat díky prosklené části. Právě to bývá vedle opylení okolních rostlin hlavním účelem medných krav.

Včelí dílo v neckovém úle lze sice snadno rozebrat, kontrolovat zdravotní stav včel, případně je léčit. Med se však dá získávat jen v omezeném množství. Buď mačkáním plástů nebo jejich částečným vyříznutím a podáváním této obdoby tzv. plástečkového medu k přímému sežvýkání. Většina medu včelám v medné krávě zůstane.

Jaroslav se zase chystá vyzkoušet si brtnictví, starou přírodní metodu včelaření v klátech, velkých špalkových úlech. Má už připraveny lipové kmeny, do kterých začne dlabat dutinu. Po střípcích shání informace o tom, jak lidé kdysi klát vyráběli a obsluhovali, kdy z něj včelí plásty vyřezávali, v jakém množství a po kolika letech. Představuje si, že jeho hotové kláty budou dva metry vysoké.

Století se včelami

Adolf Patrman je o jedenáct let mladší než včelařská organizace ve Velkých Hamrech. Bez brýlí jen mrkne na nevelký displej fotoaparádu a věcně podotkne: „Jsem nějaký rozcuchaný.“ Jeho včelíny stojí na okraji lesa u rodné chalupy.

„Tady na tom místě se včelaří už přes sto let. A když musel otec a jeho bratr narukovat v roce 1914 do války, starala se o včely babička. Vrátil se jenom táta a ten pak včelařil dál. Pamatuji se, jak mě za ruku vodil k úlům.“

Stojí tady dva včelíny s úly zvanými budečáky. Ke včelím dílům se přístupuje zadními dvířky, úl obsahuje rámky, je rozebíratelný, ale nedá se zvětšovat jako nástavkový typ.

Starší včelín, pan Patrman ho označuje jako osmnácterák, protože obsahuje osmnáct úlů ve dvou řadách, pochází z roku 1945. Včelař ho začal stavět začátkem května, ale několik posledních dramatických dnů války musel strávit v lesích. Až poté mohl stavbu dokončit. Novější včelín postavil začátkem padesátých let..

„Míval jsem obsazených všech čtyřicet úlů, teď jich tu mám v provozu polovinu. Měl jsem také svého času maringotku se šestatřiceti včelstvy u Sychrova, ale v kraji se na jaře objevila varroáza a moje včely se ocitly v pásmu povinné likvidace. To byl můj nejhorší včelařský zážitek. Zrovna jsem tehdy odcházel do důchodu.“

„V Česku je asi padesát tisíc včelařů a v průměru má každý po deseti včelstvech. To je pro přírodu i zahrádky mnohem lepší než malý počet velkých včelích farem!“

Venku je hezky a úly jsou téměř prázdné. Adolf Patrman má radost, že květnové slunce se konečně na včely doširoka usmálo.

Raduje se také z existence Včelaříků. „Včelaření je otázka záliby. Děti si ji vyzkoušejí, a až budou velké a jestli je to bude bavit, tak se snadno stanou samostatnými včelaři.“

„Začněte v důchodu, ale s vervou jako zamlada!“

Pětaosmdesátiletý rodák z Velkých Hamrů Bohuš Prediger začal podle svých slov pořádně včelařit až jako senior. První starší úly se včelstvy sice dostal někdy v pětačtyřiceti letech od známého, ale: „Nijak jsem se tomu tehdy nevěnoval. Úly jsem odvezl na trakaři, nevěděl jsem o včelách nic. Jenom, že se obsluhují dvířky zezadu.

A hned první rok jsem měl asi osmdesát kilogramů medu. To se tady přihodí jednou za dvacet let. A mně zrovna tenkrát. To mě samozřejmě nadchlo. I když jsem pět let potom neměl skoro nic. Ale chytlo mě to, to jo.

Jenže pořádně včelařit jsem začal v sedmdesáti. O to víc jsem pak včelaření študoval. Jak to jenom trochu jde, i dnes chodím na přednášky odborníků, kteří něco umějí. Důležité je včelařit na úrovni!“ tvrdí Bohuš Prediger a zdvihá vztyčený ukazováček ke tváři. „I když začnete třeba až v důchodu, musíte do toho jít s vervou jako zamlada!“

A protože pana Predigera trápí bolestivá záda, vyzkoušel v rámci své chuti poznávat včely ze všech možných hledisek i speciální žihadlovou terapii.

„Požádal jsem nedávno manželku, aby mi kolem páteře dala kúru devíti žihadel. První den jedno, druhý den dvě, třetí tři a tak dále. Přikládala mi včely na záda ve včelíně a já řval a sprostě jsem nadával, kdoví, co si sousedi mysleli.

Ta kúra rostoucích dávek včelího jedu je poměrně známá. Jenže mně nijak moc nepomohla. Jen to pekelně bolelo! Na jaře je včelí bodnutí nejbolestivější. A já jsem na žihadlo ještě přitlačil a vrtěl s ním, aby to opravdu účinkovalo,“ směje se včelař. „Určitě to bude dobrá metoda, ale u mě zatím nezafungovala.

Manželka je trochu mladší, ale šikovná. Dobře mě zastane. Umí včelařit, z toho mám radost. Klidně může jít sama do včel. To je veliký úspěch!

A taky mám radost z těch dvou Těhníků, tihle lidi dělají úžasnou věc, když u nás založili a vedou včelařský kroužek. Dětí se podívají ke včelařům, zjistí, co a jak. Dozvědí se třeba, jak je to s nadmořskou výškou a včelařením, což je tady na okraji hor důležité znát, a jednou se jim to určitě bude hodit. Nebo že rámky uvnitř úlu mohou být bokem i čelem právě kvůli chladnému či teplému stanovišti. To je také zajímavá věc!

Když ke mně přijde exkurze ze školy, já dětem namažu chleba s medem, což se líbí hlavně klukům. Pak jim nějaké to žihadlo ani moc nevadí, jenom někteří se bojí k úlům. A těm, koho to zajímá, rád ukážu včely zblízka.

Med máme s manželkou oba rádi. Sníme ho tak pětadvacet kilo ročně! Všechno sladíme medem. Jsem si jist, že jsem tady v pětaosmdesáti jenom díky medu. Kvalitnímu medu!“

Foto autor