Věnuje se poradenství a aranžování květinových výstav v Litoměřicích, Olomouci, v Lysé nad Labem, Českých Budějovicích i v zahraničí. Má za sebou zkušenost z oboru v jihoamerické Bolívii a především desetiletou praxi v sousedním Německu.

Ing. Vlastimilu Šindelářovi, diplomovanému zahradníkovi, absolventu Jihočeské univerzity, se záliba i vztah k přírodě staly živobytím.

Ptali jsme se ho, kdo v něm zasel semínko zahradnické profese, ale také, proč chodí bos.

Kdy a proč jste se rozhodl být zahradníkem?

Měli jsme zahrádku a rodiče − oba strojaři − pěstovali zeleninu i ovoce, jako malý jsem musel zalévat a různě pomáhat, ale kupodivu mě to neodradilo a po základní škole jsem šel na zemědělskou.

Nejvíc mě bavila botanika a vše co souviselo s kytičkami. Po škole a vojně jsem začal pracovat v zemědělství, ale vadil mi prach ze slámy, a tak, když se mi v roce 1984 naskytla možnost být zaměstnán v zahradnictví, neváhal jsem.

Po revoluci jsem deset let pracoval v Německu, kde jsem od pomocníka dospěl až k zahradnickému mistrovi. Rád jsem okukoval kolegy floristy, jak vážou kytice, a když jsem se vrátil domů, zkoušel jsem v rámci své zahradnické práce také aranžovat květiny.

Baví vás některý obor zahradnictví o něco víc než jiné? Na výstavách v programech hobby magazínu Receptář rád doporučujete pěstování, zpracování a využívání bylinek v každodenním životě…

Jako zahradník musím dělat vše, v Německu mě bavilo pěstovat, ošetřovat a sklízet skleníkové růže, ale to se dnes už nedá dělat kvůli konkurenčním levným dovozům.

Bylinky pěstují opravdu rád. Jsou nejen hezké, ale i voňavé. Mohu si kousek uštípnout a sníst. Jím však i divoce rostoucí byliny včetně těch nejobyčejnějších, jako je smetánka, sedmikráska, kopřiva a jiné. Denně sním několik listů a kvítků, z kopřiv si rád připravím špenát s vajíčkem.

To všechno jste pochytil u rodičů na zahrádce?

Příroda mě lákala od dětství, zažil jsem i skautské výlety, pak jsme jako turisté skoro každý týden vyráželi na dálkové pochody a jezdili jsme po horách. Vařili jsme z konzerv, a když jsem do jídla přidal nějakou bylinku, vonělo a mělo i lepší chuť. Takto experimentuji pořád.

Doporučte nám něco!

Tak třeba cuketovou polévku: Na sádle osmahneme cibulku. Se škvarky je to ještě lepší. Když zhnědne, přidáme na kostky nakrájenou cuketu, trochu kmínu a podle potřeby mírně podlijeme vodou. Po několika minutách vaření zahustíme moukou se šlehačkou. Trvá to celé tak půl hodiny. A dá se to obměňovat přidáním sýra a podobně. Vaření je můj velký koníček.

Co vás přivedlo ke spolupráci s Receptářem?

Svého času jsem začal jezdit po zahradnických výstavách. To abych ukázal své znalosti a propagoval služby zahradnictví Zahrada Teplá, pro které jsem po boku svých bratrů Petra a Jiřího pracoval a ve kterém stále funguji jako odborný poradce. Aranžoval jsem náš výstavní stánek, později jsem dokonce mohl upravovat expozice dalších vystavovatelů. Tak jsem se seznamoval s novými zajímavými lidmi, vedle jiných s redakcí Receptáře. Spolupracujeme asi deset let.

V pořadu Hodinový manžel jste se v roli zahradního poradce objevujevil v kraťasech, někdy dokonce bos. Je to náhoda, nebo jste příznivcem otužování?

Jako zahradník musím zalévat, a když jste v botech, máte je za chvíli mokré a být v nich celý den není příjemné. Pořád se přezouvat mě také nebavilo, tak jsem začal chodit bos. A protože se věnuji i alternativnímu způsobu života a léčení, vyzkoušel jsem sám na sobě, že pokud je člověk zdráv, nic se mu nestane. Na chodidlech jsou však body pro určité orgány, a je-li ten orgán špatný, udělá se otlak či puchýř i v botě.

Chodit bos je úžasná masáž! Taková procházka ranní rosou je za všechny doktory. A kdo chodí bos od jara, své tělo rychle navykne a otuží, takže nemá problém chodit bos až do pozdního podzimu.

Přestože v zimě boty nosím, občas se projdu bos třeba i v čerstvém sněhu. A tak se otužuji vlastně obráceně než jiní, já chodím bos ve studeném, ale sprchuji se i ráno v horké vodě, jiní se myjí ve studené, ale pak se obují a oblečou.

Dnes ráno se rosa změnila v jinovatku. Jaké bylo vaše brouzdání?

Brouzdání bylo krásné, já mám nejraději podzim. Babí léto, kdy se po ránu válí mlha v nížinách, z ní vystupují barevné stromy a do toho vychází rudé slunce, to je skoro nepopsatelné. A přestože chodím bos už tři roky, od dubna do září, letos prvně chodím i ve spadaném listí. Příjemně chladí a nádherně voní. Nohy se pak pořádně prokrví a zahřejí.

Co vaše profese a vaši blízcí? Máte doma jezírko? A princezny žáby pojmenované?

Moje žena je také zahradnicí, takže tím žije celá rodina. Žijeme na venkově ve starém domě, jehož základy a přízemí pocházejí z patnáctého století, zbytek z osmnáctého. Snažím se co nejvíc zachovat původní věci. Tomu odpovídá i zahrádka; mám kamenný stůl a místo jezírka kamennou kašnu a koryta. Doma máme psa, kočku, želvu, kanára i šneky a ti mají jména. Kytičky na zahradě konkrétní jména nemají, ale povídám si s nimi a zdravím je, když přijdu.

Dokážete popsat, čím to je, že vás profese tolik baví?

Na zahradničině je lákavé sepjetí s přírodou a to, že vše má svůj čas a pořádek a moc s tím člověk nezmůže. Může si různě pomáhat, v zimě topit, v noci svítit, zalévat, ale příroda to dokáže líp a efektivněji.

Kdybyste si měl vybrat rostlinu do rodového znaku, která by to byla?

Určitě úplně obyčejnou kytičku, třeba pampelišku, ale protože mám radši fialovou než žlutou, tak fialku.

Foto Milan Richtermoc