Většina roubenek na návsi má černé trámy, mezi nimiž svítí bílé spáry. Dřevo té, kvůli níž jsme přijeli, připomíná svou barvou med a všechny tradiční prvky konstrukce jsou v perfektním stavu. Jako by měl sedlák Novák (který kolem roku 1770 grunt postavil) každou chvíli vyjít na zápraží.

Olešná vyhrála

Ještě počátkem našeho tisíciletí byste však chalupu stěží poznali. Projevily se na ní stopy času, vyjetého oleje a Luxolu palisandr. A kdyby ji nekoupili Klimešovi, zřejmě by taková i zůstala. Ti dva mladí lidé jí vrátili bývalý vzhled a krásu.

Původně chtěli koupit chalupu v Krkonoších. Měli v Hořovicích jen malý byt, a tak v létě i v zimě jezdili do hor. „Bydlívali jsme vždycky v penzionu a chtěli jsme si konečně pořídit něco svého. Dokonce jsme už měli vyhlédnutou chalupu v Maršově. Nevyžadovala skoro žádné investice a část by se dala i pronajímat, což by se nám hodilo,“ přiznává Jiřina Klimešová.

„Ale než jsme vyřídili všechny náležitosti, objevil manžel náhodou na vývěsce berounské realitky tuhle chalupu. A bylo jasno.“

V Olešné se pražské rodačce Jiřině nejdřív moc nelíbilo, ale nakonec se nechala přesvědčit. Uznala, že je to dobré řešení. Získali větší prostor k bydlení, který by časem stejně potřebovali – a zároveň se mohou těšit z chalupy. Ale zvykala si jen zvolna…

Jak vrátit chalupě „vůni“

„V mládí jsem jezdívala s rodiči na chalupu v Lužických horách a těšila jsem se, že i ta naše bude mít krásně romantickou atmosféru,“ pokračuje Jiřina ve vyprávění. „Jenže bývalý majitel stavení sice zachránil, ale zároveň necitlivě zmodernizoval. Jeho předchůdce, potomek posledního sedláka Veverky, se o dědictví moc nestaral, navíc mu v 50. letech pole i většinu staveb zabralo JZD. Snaha o rekonstrukci byla tedy na místě. Ovšem kovová futra, panelákové dveře se skleněnými výplněmi a moderní starorůžová kachlová kamna rozhodně nebyly to pravé…“

Klimešovi rekonstruovali chalupu téměř dva roky. „Nejdřív jsem elektrickou bruskou obrousil tmavé dřevo na celé konstrukci. Dozvěděli jsme se totiž, že dřív byly chalupy v této lokalitě přírodní, světle hnědé, pravidelně umývané mýdlovou vodou,“ vysvětluje Jiří Klimeš, který má rád všechno tak, jak má být.

„Brousil jsem chalupu celé léto. Zároveň zedníci posunuli příčku mezi sednicí a bývalým vejminkem, aby se z něj dal udělat dětský pokoj. Vytrhali kovová futra a opravili omítky.“

Úvahu o tom, že by odkryli roubení i uvnitř, jak to bylo původně, však Klimešovi zavrhli. Ne vše, co jejich předchůdce udělal, bylo špatné. Přizdil totiž k roubení příčku, což vneslo do interiéru více světla. Vyřešil také vlhkostní poměry – pod podlahami byla izolace, na ní beton a lino. To noví majitelé odstranili. Prostor využili pro instalaci nových odpadů a pak nechali položit prkna a dlažbu.

A jak se místnosti zaplňovaly nábytkem, dostávala chalupa tu pravou vůni. Inspiraci Klimešovi nacházeli v časopisech, ale hlavně ve skanzenech. Projeli všechny v Česku a několik také v zahraničí. Zajímavé tipy dolaďovali podle vlastních představ a konzultovali s pracovnicí Památkového ústavu.

Bez kompromisů?

Tenkrát měla Novákův statek na starosti magistra Jana Berková z Ústavu památkové péče Středočeského kraje. Poradila s úpravou exteriéru a pomohla Klimešovým při získání příspěvku na krásnou, leč drahou šindelovou střechu. Mnozí tvrdí, že spolupráce s památkáři je nesnadná a vyžaduje velké kompromisy na obou stranách. Naši hostitelé tvrdí opak.

„Památkáři mohou mluvit do rekonstrukce venkovní podoby staveb i do úpravy částí interiéru, které jsou s domem spojeny. Do zařizování pak už většinou nemluví,“ informuje paní Jiřina, kterou všude zvědavě následuje benjamínek Vojta. Starší Daniel byl v době naší návštěvy ve škole.

„S paní Berkovou jsme nakonec konzultovali téměř vše. Kamna, dveře, podlahy, typ kování u oken a dveří i další drobnosti. A teď je manžel s památkáři v úzkém kontaktu i při přenosu dalších historicky cenných staveb. Stodola už stojí a na dvoře by měly ještě vyrůst špejchárek a rámová kolna.“

Zmizely by ze světa

Dvory statků a větších hospodářství bývaly v minulosti obklopeny dokola stavbami. Na obytný dům navazovaly chlévy, vzadu dvůr příčně uzavírala stodola a na druhé straně stály maštale pro koně a sýpka, lidově zvaná špejchar.

„Chceme, aby byl prostor uzavřený tak, jak to na vesnici kdysi bývalo,“ vede nás Jiří Klimeš ke stodole, krásné svým starým i novým dřevem.

„Tady stodola kdysi stávala, takže to je opravdu návrat k tradičnímu stavu. My jsme ji už nezažili, ale máme pár starých obrázků.

Tato stavba je přenesená z nedalekých Bratronic. Majitelé ji dokonce začali bourat a dřevo pálit. Zachovala se část krovu a jedna perna (boční roubená část), takže jsme ji museli dostavět.“

Uvnitř pravé části stodoly jsou různé stroje a nářadí, vlevo, kde se dá prostor otevřít vraty i z boku, je posezení. Díky plynové zahradní lampě je tu prý příjemně i v chladnějších dnech. Stejně tak budou životu sloužit rámová kolna, kde chtějí Klimešovi zařídit letní spaní pro hosty, a špejchárek.

„Kdysi v těch místech stával ještě jeden malý výměnek. Stavba zanikla v roce 1903 a místo ní zde vyrostl krásný strom. Jak se rozrůstal, vnikly jeho kořeny i do sklepa patřícího v minulosti k výměnku. Mohly by poškodit klenbu stropu, proto je nutné ji staticky zpevnit.“

V hospodářské budově vznikne informační centrum Brdy a galerie Středních Brd. Zájemci se tady seznámí s historií Novákova statku, s jeho obnovou původními stavebními postupy. Získají informace o Brdech, Podbrdsku a lidové architektuře středních Čech. To vše ve venkovské usedlosti z roku 1788, na staročeské návsi, která byla v roce 1995 vyhlášena památkovou zónou jako největší ucelený soubor podbrdské roubené lidové architektury.

Práce je ve statku pořád víc než dost. Štít i trámy pro stavbu dřevěné rámové kolny, přenesené z nedalekého Křešína, už byly při naší návštěvě připraveny. A jakmile bude stát kolna, začne se sem stěhovat rozebraný roubený špejchar z Cekova. Bude stát blíž ke vstupní bráně, vedle kaštanu.

K dostavbě je připraveno i podkroví nad obytnou částí, ale nejdřív chtějí Klimešovi dokončit obě zmíněné stavby. Taky je třeba něco naspořit. I když na záchranu přenesených staveb získali dotaci z Fondu obnovy památek Středočeského kraje a na rámovou kolnu, která je zapsaná jako kulturní památka, přispívá i ministerstvo kultury, musí se nový majitel na rekonstrukci z větší části podílet sám.

Jsme tady spokojeni

Snaha vrátit celému komplexu tradiční vzhled a přitom jej přizpůsobit dnešnímu životu se stala pro Jiřinu i Jiřího koníčkem. V mnoha případech taky měli štěstí, že natrefili na dobré řemeslníky. Na pana Koláře z Kounova, který vyrobil nová vrata do stodoly a se svými pomocníky opravil a znovu postavil rámovou kolnu, na pana Trávu ze Žebráku, který dělal podlahy a dveře a přenesl společně s Jiřím roubenou stodolu. Pan Kolář z Cheznovic vytvořil podle Jiřího návrhů nábytek v sednici.

„Původně jsme návrh kuchyňské linky a přilehlých skříní zadali bytovému architektovi, ale měl příliš moderní pohled. Tak jsem to – s využitím jeho rozměrů – předělal. Na skříňkách se opakují prvky, které vidíte i na staré kredenci,“ ukazuje Jiří. „Většinou člověk musí namalovat a hlídat původní krajové detaily. Buď máme fotodokumentaci, nebo je třeba obejít a vyfotit tradiční stavby v okolí.“

Spokojeni jsou Klimešovi také s prací pana Lívanského ze Žebráku, který stavěl kachlová kamna. „Původní kachle se nedochovaly, tyhle nám dělali v Chodouni. Zvolili jsme tradiční modrou – odstín, jaký jsme viděli ve skanzenu v Kouřimi. Nejdřív jsem se s tou barvou nemohla spřátelit,“ přiznává Jiřina, „ale pak jsem si ji moc oblíbila. A doplňky ladíme taky do modré.

Původní pec se nedochovala, ale i ta nově postavená dělá velkou radost obyvatelům dětského pokoje. Je spojena s kachlovými kamny a teplo se pouští do lůžka z kuchyně. Dá se však topit i z černé kuchyně – pak si Klimešovi mohou upéct i vlastní chleba.

V celé chalupě (což je vedle kuchyně a dětského pokoje ještě přes chodbu parádní pokoj – dnes obývák – a ložnička) jsou i radiátory s rozvodem teplé vody z moderního automatického kotle na uhlí. Je to výhodné, uhlárna je přímo v Olešné. Myslíte, že se do stavení, jehož obyvatelé tak ctí tradici, radiátory nehodí? Klimešovi souhlasí. Jiří ovšem vymyslel, že se schovají do niky a pěkného dřevěného krytu. A může se temperovat.

Při loučení Jiřině Klimešové podsouvám, že si to krásné stavení jistě báječně užívají. Odpověděla, že zatím ani nemají čas si užívat. „Manžel pořád něco dělá, já se taky snažím, tak mám obavu, že až se zastavíme, budou děti velké.“ Ale na závěr rozzářeně přiznala, že jsou tu navzdory práci moc šťastní.

Foto Martin Mašín