Zubr je impozantní tvor. Býk může vážit tunu a v kohoutku měřit téměř dva metry. Kdysi žil v rozsáhlých listnatých lesích a lesostepích téměř celé Evropy. Postihl ho však stejný osud jako podobného, o něco mohutnějšího a méně rohatého amerického bizona, jehož milionová stáda vybili nenasytní přistěhovalci.

Obr vegetarián

Zubři odjakživa trpělivě spásali trávu a bylinné patro lesů, občas si přilepšili i listím a borkou stromů. Zatímco zubří samci jsou samotáři, kteří společnost vyhledávají jen v době říje, samice se sdružují do menších stád. Společně v nich chrání a vychovávají telata. Každý rok porodí nejvýše jedno, doprovázejí je však i odrostlí potomci až do stáří tří let.

Zkáza největšího evropského savce

Zubr byl vyhuben lidmi pro chutné maso i trofeje. Z našich lesů zmizel patrně v raném středověku a jako památka na něj zůstalo jen pár jmen obcí a říček, například Zubrnice či Zubří. Počátkem 20. století zbyla těmto lesním obrům poslední dvě útočiště, a to v polském Bělověžském pralese a na Kavkazu. V roce 1919 byl však v Bělověžském pralese zabit poslední volně žijící zubr – zdejší poddruh je nyní označován jako zubr evropský (Bizon bonasus bonasus). O šest let později byl upytlačen poslední zubr na Kavkazu a z povrchu země tak zmizel poddruh zubr kavkazský (Bizon bonasus caucasicus). Pár desítek zubrů evropských zbylo v zoologických zahradách a oborách.

Záchrana přišla na poslední chvíli

Naštěstí se našli lidé, kterým osud zubra nebyl lhostejný a kteří započali s cíleným chovem pro obnovu druhu. Podařil se, dnes již zubrů žije několik tisíc. Vracejí se i do volné přírody a obývají rozsáhlé lesní oblasti Polska, Španělska, Litvy, Ruska, Ukrajiny, Slovenska a nyní i České republiky. Díky promyšlenému připouštění se dokonce podařilo obnovit typ kavkazského poddruhu zubra.

Zubři v Česku

V Česku se na záchraně a znovuvypouštění zubrů do přírody podílejí zoologické zahrady i zájmové skupiny nadšených lidí, například Spolek chovatelů zubra evropského či Národní centrum ochrany zubra evropského, zapojují se i vysoké školy a Akademie věd ČR.

Nadějná budoucnost

V naší hustě osídlené republice není moc oblastí, kde by mohli zubři nerušeně žít. Nabízejí se národní parky a rozsáhlé vojenské prostory, ve kterých mohou být zubři spásáním trávy i užiteční. Místo původních rozsáhlých listnatých lesů se spokojí i s lesy smíšenými, loukami a pasekami.

Před třemi lety bylo do obrovské aklimatizační obory Vojenských lesů a statků Židlov na Ralsku vypuštěno stádo osmi zubrů. Na svět tam přišla i telátka. Před dvěma lety byli zubři z obory vypuštěni do volné přírody. Zpočátku se jim ze známého prostředí, kde dostávali potravu, ani nechtělo. Nakonec se ale do širého světa za ohradou vydali. Na jaře spolu s jeleny a muflony nabírali sílu u krmelců, ale poté si již sami hledali potravu po širých lesích a loukách Ralska. Návrat zubrů se zdařil.

Je setkání se zubrem nebezpečné?

Vzdálenost, na kterou je zubry možné pozorovat, aniž by nás vnímali jako nebezpečí, se pohybuje kolem 100 metrů.

Ač svou velikostí budí respekt, je zubr evropský mírumilovným a plachým vegetariánem. Může však zaútočit ze strachu, především když matka brání svá telata. Pokud se k němu nebudeme přibližovat jako k domácímu zvířeti, ale naopak se v klidu a tiše vzdálíme, nebude mít důvod nás pronásledovat. Horší to mohou mít volně se pohybující větší psi, které zubři berou jako ohrožení. Tuto obavu mají zakódovanou z dob, kdy čelili vlkům.

Zubr a rozvoj turistiky

V polském Bělověžském pralese žije v současnosti kolem 500 zubrů. Nevyvolávají žádné incidenty ani neškodí, naopak tam lákají turisty a milovníky přírody z celého světa. I naše maličké stádo z Ralska je již oblíbenou atrakcí. Zubr je dobrým příkladem toho, že chyby z minulosti, alespoň některé, lze napravovit. A že to stojí za to.