Pan profesor Václav Machek před více než půl stoletím zjistil, že pověra, kdy netřesk chrání dům před bleskem, pochází již ze starověku a je právě příčinou toho, že tato rostlina, domácí na jihu, byla přenesena i do severnějších krajin… To hromové či hromničné koření může být buď chřest, nebo pelyněk, ale hlavně netřesk. Netřesk všech druhů ba rodů, ale hlavně netřesk střešní, Sempervivum tectorum.
Kterak netřesk k hromu přišel
Sempervivum tectorum
Pro vysvětlení, kterak netřesk k hromu přišel, si opět dojdu k panu profesoru Machkovi. Ten dovozuje, že české jméno netřesk vzniklo ze staročeského nechrastb, které neznamenalo nic jiného než nějaké „hromové či hromničné“ koření, rostlinu chránící před hromem, lépe před bleskem. Takovou ochrannou mocí prý byly nadány vedle netřesku i zmíněné byliny chřest (ten to trochu naznačuje ve jménu) a pelyněk. Někdejší nechrast se již ve staré češtině (dokládá opět prof. Machek) změnil v nechřěst, krajově nekřest a pak už jen došlo k přesmyku hlásek a netřesk byl na světě. Dokonce už v 16. století, protože jej znali jak Jan Černý, tak překladatelé Mattiola, autoři našich nejstarších herbářů. Snad aby protihromové účinky zdůraznili, došli naši předkové i k výrazům hromtřesk, hromotřesk a hromotřask. To všechno především pro netřesk.
Přivandrovalec z jižních krajů
Ačkoliv v kdejaké skalce, v opuštěných lomech ba i ve volné přírodě co chvíli na netřesk střešní narazíte, vězte, že to je přivandrovalec. Neofyt by se dalo říci. Původně opravdu rostl jižněji, v jihoevropských horách, od Pyrenejí přes Francii po jižní Alpy. Dnes jsou netřesky z čeledi Crassulaceae, tlusticovité, tak běžné, že je znají i školáci. Dnešní rod Sempervivum zahrnuje zhruba 42 druhů, z toho asi 23 je evropských, další pocházejí z Maroka a ze západní Asie. Veřejnost obvykle přehlíží, že botanika rod Sempervivum trochu přerozdělila. Vedle pravých netřesků z rodu Sempervivum ještě další zařadila do rodu Jovibarba, pro které byl nedávno navržen český název netřeskovec. Oba rody se liší především květy:
- „Jovibarby“, netřeskovce, mají květy zásadně šestičetné a korunní lístky na kraji třepenité, zpravidla žlutobílé.
- Netřesky, „semperviva“, mají květy 9–20četné a korunní lístky celokrajné, nejčastěji růžové nebo fialově červené.
Jovibarba globifera
Netřeskovce v našich skalách
„Jovibarby“, netřeskovce, jsou dokonce našinci, jsou to středoevropské a východoevropské rostliny, rostoucí ve skalních štěrbinách, nejčastěji na vápenci (nebo na čediči), ale i na žulovém podkladu. Přirozené rozšíření je obtížně stanovitelné, protože i netřeskovce jsou roky, desetiletí a možná staletí pěstované, a pokud do přírody neutekly samy, roznesli a vysadili je lidé. Tou nejčastější „jovibarbou“, netřeskovcem, vlastně naší jedinou, je druh Jovibarba globifera, netřeskovec výběžkatý.
Sempervivum arachnoideum
Sběratelé netřesků
Kvetoucí netřesk střešní (Sempervivum tectorum)
Zahrádkáři mohou podotknout, že můj dvoudruhový výběr je chudičký. A že nejen u nás existují specializovaní sběratelé a pěstitelé, kteří za tu nejkrásnější na světě mají právě onu růžicovitou dužnatou bylinku, ať netřesk nebo netřeskovec, a pěstují je snad v desítkách odrůd. Kdysi dávno jsem kousek takové sbírčičky taky vlastnil, dostal jsem ji od jiného poblázněného sběratele a věnoval jsem ji „své“ botanické zahradě; krásné rostlinky mi věnovala i paní Vejtasová blahé paměti z proslulého zahradnictví v Jaroměřicích nad Rokytnou. Já mám ze všech „netřesků“ nejraději ten chlupatý, Sempervivum arachnoideum, netřesk pavučinatý. Kdoví, možná ten to byl, kdo takového fousáče přirovnal k bradě Jovišově či vousu Jovišovu a výraz Iovis barba alias Jovibarba byl na světě.