Papež Liberius roku 354 našeho letopočtu rozhodl, že se 25. prosinec bude slavit jako den narození Ježíše. Dá se říci, že tak založil křesťanské vánoční svátky. Předtím se v této době slavil slunovrat. Křesťanství pohanské obyčeje vstřebalo, přeměnilo, rozšířilo i nahradilo. Původ některých zvyků se dnes dá stěží vystopovat.

Vánoce přicházejí, veselme se

Díky prolínání křesťanských a pohanských obyčejů byly ve střední Evropě středověké vánoční svátky ve znamení bujného hýření a veselí a nikoliv jen pokorná oslava Spasitele, ke které často vyzývala právě církev.

Třeba i tím, že zaváděla postní dny. Na Štědrý den se nic nejedlo, a teprve poté, co vyšla první hvězda, nastalo to pravé hodování. Stavěly se jesličky, zpívaly koledy, prostě začaly Vánoce. Trvaly do Tří králů, případně až do Hromnic, odkud je už na dohled masopust.

Jedna událost, tisíce podob

Kořeny dnešních betlémů zřejmě vedou k dávným liturgickým hrám, které zobrazovaly narození Krista, ačkoliv se často jako impuls k jejich vzniku uvádějí Vánoce roku 1223. Tehdy jáhen − později zvaný svatý František z Assisi — v jeskyni za vsí uspořádal půlnoční mši a jako kulisu použil jesle a živá zvířata.

Jenže výjevy narození Ježíše se objevovaly v římských chrámech už ve 4. století. Základem byla scéna narození Ježíška, která vychází z evangelia sv. Lukáše:
„A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí..." (Luk. 2,1-7).

Oslava narození se stala častým námětem výtvarných děl umělců raného křesťanství, stejně jako později v renesanci či baroku, kdy se tomuto výjevu věnovali nejslavnější malíři a sochaři.

Jak si zajistit dostatek peněz?

Vyzkoušejte ministerský zvyk:

V rodině prvního ministra financí Československé republiky Aloise Rašína bylo zvykem, že každý člen rodiny seděl při štědrovečerní večeři na dvacetníku, což mělo jednomu každému zaručit trvalý dostatek peněz. A panu ministrovi bohatou státní kasu. Vyzkoušejte si ten recept sami, ale pro jistotu − s dvacetikorunou!

Betlémy zdobené lidovou fantazií

Betlémy prodělaly během stovek let, kdy vznikaly, neuvěřitelný rozvoj. Těžko najdeme na světě námět, který by byl zpracovaný tak rozmanitě, pestře, rozdílně a s fantazií, ačkoliv vychází z jedné jediné události. Snad každý národ si dělal jesličky po svém.

Jihofrancouzské betlémy jsou pestrobarevné, tyrolské zase ukazují typické kroje tamních horalů a v afrických často mají Marie i její syn černou pleť. Ty české a moravské jsou zasněžené a doprovázejí je desítky ba stovky postaviček vznešených i prostých lidí, domkářů, sedláků či řemeslníků, a to v oblečení, které rozhodně neodpovídá zvyklostem doby před dvěma tisíci lety, kdy se měl Ježíš narodit. O podnebí ani nemluvě.

Za rozvoj lidového betlémářství tak trochu může císař Josef II. On to byl, kdo jesličky v osmnáctém století zakázal předvádět v kostelech. Osvícenému panovníkovi připadalo takové připomenutí narození Krista nedůstojné a dětinské. Jenže betlémy se lidem líbily, a tak si je začali vyrábět a vystavovat doma. A podle svého. Díky tomu se ujal i krásný český název jesličky.

Svíčky, symbol narození

Kristus přinesl lidem světlo, naději, spasení. Ale symbolické světlo svíček lze chápat i jinak. Podle starších pohanských zvyků totiž měly být zapálené ohně oslavou příchodu slunce, oslavou slunovratu.

Jisté je, že se ohýnky objevovaly už od počátků zdobení stromků. Nejdříve na speciálních loučích, které později nahradily voskové svíce. Ty však nebyly dostupné každému, takže všeobecnému rozšířené svíček napomohl až vynález parafinu v roce 1830.

Také ke svíčkám se vztahuje pověst. Podle ní je dal poprvé na vánoční stromek náboženský reformátor Martin Luther žijící v šestnáctém století. Prý mu připomínaly zážitek, který měl, když se přes koruny borovic podíval vzhůru na oblohou posetou hvězdami.

Výslužka pro zvířata i do sadu

V názvu svátečního večera je obsažena štědrost, milosrdenství a láska, to znamená, že si ten večer lidé dopřávali opravdu bohatou krmi, složenou z devatera chodů. Už v raném středověku se tradovalo, že žádný hospodář není tak chudý, aby rodině, děvečkám, pacholkům a dalším potřebným nevystrojil okázalou hostinu.

Přilepšil i všem hospodářským zvířatům a rostlinám. Věřilo se, že to přinese vyšší užitkovost zvířat a bohatou úrodu z polí. Dobytek dostával kousky od večeře, pes a kočka měli v míse něco na přilepšenou, vývarem nebo vodou, používanou ke spařování moučníků, se oblévaly stromy v sadě nebo se k nim zakopávaly rybí kosti. I pocestný dostal svůj díl.

Svátek byl také příležitostí k vzájemnému obdarovávání. Bohatší často posílali dary prostřednictvím poslů. Byly to předměty noblesní, uložené v ozdobných miskách. V pozdějších stoletích se dávaly i věci potřebné, zpravidla oblečení. A dětem samozřejmě hračky. Smyslem bylo udělat druhým radost drobností, nikoliv ohromit a ukázat se, jak to sebou přinesla spotřební společnost posledních desetiletí.

Vždy plný stůl

Vánoce byly ve středověku v Čechách nejvíce slaveným svátkem. Stoly, jinak celý rok holé, se pokrývaly bílými ubrusy a podlaha se nastýlala slámou. Tím se vzdával hold Marii, která porodila Ježíše ve chlévě.

Díky zápisům Benediktinů také víme, že už za vlády Lucemburků se lidé o Vánocích nezřízeně přejídali a oddávali se veselí a neřestem. Mluvíme samozřejmě o lidech bohatých a bohatších, o statkářích, šlechtě a o zámožných měšťanech v pozdější době, ti chudí, lidé robotující, nádeníci, námezdní dělníci a jim podobní si Vánoce vytvářeli podle svých možností.

Teprve až čistá komercializace, která do těchto svátků začala pronikat mezi dvěma světovými válkami zejména ve Spojených státech, tyto rozdíly relativně smazala.