Mezinárodní společenskou smetánku hostitel však nikdy neusadil do pohodlných křesel. Svázal ji do kartonových desek, což není nedostatkem dobrého vychování. Všichni jsou přítomni jen na fotografiích a pohlednicích, většinou vyzdobených vlastnoručním podpisem celebrity.

„V polovině šedesátých let minulého století jsem byl na vojně, kde se mnou sloužil kamarád, který sbíral pohlednice hotelů. Tenhle koníček se mi líbil, a tak jsem po vojně začal sbírat pohlednice také,“ popisuje počátky své záliby Pavel Kučera.

„Ovšem ne hotely, ty sbíral každý. Začal jsem se specializovat na přírodní parky a muzea. Doneslo se ke mně, že v New Yorku je spousta muzeí. Nechtělo se mi psát do každého z nich o pohled, a tak jsem napsal přímo starostovi New Yorku. ‚Má na to přece lidi, ne?‘ říkal jsem si.“

Rozhodl podpis starosty New Yorku

„Sehnal jsem adresu, starostovi jsem napsal a čekal jsem, co se stane. Kupodivu po čase přišla velká obálka, ve které byly nejen fotky muzeí, ale i velká starostova fotografie s jeho podpisem. A v tom momentě mi blesklo hlavou − konec s pohledy, tohle je lepší, budeš sbírat fotky s podpisy slavných lidí. To bylo někdy v roce 1967.

Měl jsem na to svůj systém. Kamarád mi pomohl sestavit a do angličtiny přeložit takový univerzální žádací text, který jsem pak na korespondenčních lístcích posílal do celého světa. Adresy jsem získával všelijak – třeba z kapesního atlasu světa, kde byl vedle základních údajů o dané zemi vždy uveden také vládce země. Tak jsem na lístek napsal jeho jméno, přidal k tomu název hlavního města, lístek jsem hodil do schránky a pak už jen čekal. Poštovné bylo tehdy třicet haléřů, takže celkem nebyla žádná velká škoda, když mi oslovený neodpověděl, nebo když se mi lístek vrátil, že se na dané adrese dotyčná celebrita nenachází.

Dnes poštovné podstatně podražilo, už tolik žádostí o fotku a autogram neposílám. A také adresáti už nejsou tak vstřícní jako dřív, mnoho lístků dnes zůstává bez odpovědi. Ale stalo se mi také, že z Hollywoodu přišla fotka mě naprosto neznámé herečky, které jsem určitě nepsal,“ říká kovomodelář, dnes již v důchodu.

Sběratelská vášeň? Ne, spíš zvědavost!

Na autogramiády Pavel Kučera nechodí a ani není v kontaktu s jinými sběrateli. Nejde ani tak o velikost sbírky, určitě by se dala nákupem na burzách nebo výměnou od jiných sběratelů podstatně rozšířit. Pavel Kučera své sběratelství bere jako test.

„Někdo pošle fotku s podpisem a věnováním, někdo obrázek bez podpisu – například autogram královny Alžběty nemám, ale z Londýna přišel nejen její portrét, ale i fotky nejbližší rodiny.

Že se na svou fotografii nepodepsal Rockefeller chápu, asi se bál, abych nefalšoval jeho podpis na nějaké směnce.

Některé osobnosti pošlou fotku jako do občanky, jiné velký obrázek – největší byl od Brežněva. Aby pošta ten velký portrét vzala, navinuli ho na dřevěný váleček.“

Pavel Kučera má ve sbírce vedle jiných i podpis chirurga, který úspěšně provedl první transplantaci srdce či autogramy monacké knížecí rodiny. Georges Simenon, „Otec“ komisaře Maigreta, se podepsal pod osobní věnování.

Foto autor