Na obrazovce později upoutala a stále poutá pozornost svým rozjíveným stylem moderování (pořady Věšák, Snídaně s Novou, Prásk). Loni na podzim se vdala a žije v Horoměřicích, v obci nedaleko Prahy, kde její muž již patnáctým rokem provozuje úspěšnou veterinární kliniku pro psy a kočky.

Jaké to je bydlet znovu mimo velkoměsto?

Do Prahy jste odešla z Říčan, které jsou od hlavního města vzdálené také jen několik kilometrů. Je určitě příjemné vypadnout z toho velkého mraveniště, i když jsem tak učinila už před několika lety, ještě než jsem se seznámila s mým mužem. Ale spíš to vnímám tak, že tady žiji s pro mě ideálním člověkem. Domov asi dělají hlavně lidé - spíš než prostředí.

Pěstujete rostliny?

Kytky i jiné rostlinstvo máme jak v bytě tak na zahrádce. Největší zemědělec v rodině je ale tchán, který se kromě jiného stará o velký sad. Takže jabloně, meruňky a podobně ošetřovat nemusíme. Líbí se mi projít se sadem, když kvetou třeba jabloně, lehnout si pod stromy, ale mít je a starat se o ně, to zabere strašně moc času. Když jsem byla malá, sad jsme zrovna neměli, ale několik stromů ano, taky keře angreštu, rybízu, pěstovali jsme i jahody a hroznové víno a já jsem to vnímala jako povinnost, která mě odtahuje od mých dětských her.

Od dětství se staráte o psa, to byla taky povinnost?

O všechno se musíte starat, všechno je vlastně povinnost, ale v tomhle případě to tak neberu. To je jako když máte děti, taky je musíte krmit a starat se o ně, ale to je krásné, je to radost. Kromě toho starosti o zdraví mého dalšího pejska Žuldy, který přišel po Dickovi, mě před třemi lety poprvé přivedly na kliniku mého muže a vlastně pejskovi jsem vděčná za to, že jsem se vdala. Ještě před pejskem jsme se doma starali o starší želvu Verunu, kterou jsem neměla moc ráda, protože jsme s mojí o dva roky starší sestrou Alenkou strašně moc toužily po pejskovi. Tu želvu někdo známý našel a přinesl k nám, abychom se jí ujali. Jenže Veruna se zase ztratila, byla strašně rychlá. Venčila jsem ji na zahradě, ona se pásla… Já jak jsem byla vždycky roztěkaná a špatně se soustředím - prostě jsem ji neuhlídala, želva byla fuč. Pak jsme po čase konečně dostaly pejska, drsnosrstého jezevčíka. Jmenoval se Dick, říkaly jsme mu Dikánek a měly jsme ho přes deset let. Ze začátku jsme se s Alenou praly o to, která z nás se o něj bude starat, později už to bylo samozřejmě horší. Ale nikdy se nestalo, že bychom se o Dicka nepostaraly nebo s ním nešly ven, když bylo třeba. Od táty jsme byly docela dobře vycvičené, abychom dělaly, co se nám řekne.

A jak to máte s domácími mazlíčky dnes, jako žena veterináře. Pomáháte je ošetřovat?

obrázek z archivu ireceptar.cz
info

obrázek z archivu ireceptar.cz

Nikdy bych si na klinice svého muže nedovolila třeba přistřihovat psům drápky nebo dělat něco jiného, co u nás dělají sestřičky. Už kvůli majitelům, kterým by mohlo oprávněně vadit, že jejich psa nebo kočku ošetřuje neodborník. Ale jsem ráda, když můžu někdy čtyřnohého pacienta při ošetření přidržet, vím odkud donést potřebné léky, můžu podat nástroj, uvařit klientům kafe. Ze začátku mi trochu vadil pohled na krev při nějakém náročnějším zákroku, kdy bylo potřeba říznout do živého, i když uspaného zvířátka. Ale věděla jsem, že to tomu tvoru pomůže, zvykla jsem si a už mi to nevadí. A určitě tahle denní zkušenost způsobila, že když někde vidím nějaké štěňátko, už nejihnu a nemusím si ho hned pořizovat.

Kolik pacientů denně je na klinice ošetřeno?

Odhaduji to tak na čtyřicet až padesát ošetřených zvířat. Klinika má otevřeno dvanáct hodin denně, kromě toho funguje ambulance. Se svými nemocnými mazlíčky sem jezdí lidé nejen z širšího, ale i ze vzdálenějšího okolí třeba z Karlových Varů, Chomutova, Mostu. Včetně mého muže tady pracují celkem čtyři veterináři. Mají rozdělené služby, takže si můžeme s manželem někam vyrazit i na několik dní.

Kam nejraději?

Mám ráda přírodu u nás, do zahraničí mě to ani moc neláká. Chalupu sice nevlastníme, ale máme hodně přátel, ke kterým jezdíme. Až s mým mužem jsem začala občas jezdit k moři a do jiných zemí. A určitě by mě to lákalo někam, kde mají krásnou přírodu, třeba do Kanady.

Předtím jste necestovala?

Ani jsem to moc nevyhledávala. Jak už jsem říkala, líbí se mi krajina a různá místa v Čechách. Měli jsme chatu u Vraného nad Vltavou, byla v lese, každý rok o prázdninách jsme tam jezdili aspoň na měsíc. Děda nám tam vykopal a vybetonoval bazén, který jsme naplnili vodou ze studny. Bylo to báječné, i když jsme museli vodu po čase měnit, protože se v horku kazila, místo špuntu byla šiška. Jsem v tomhle ohledu spíš takový táborákový typ. Do zahraničí jsme nejezdili, poprvé ven jsem se dostala na denní zájezd do Maďarska. K moři jsem se dostala se sestrou až po roce 1989. Vůbec jsme doma žili bez nějakých velkých vymožeností, dlouho jsme třeba neměli televizi, maminka nám hodně četla - pohádky, později i dospělejší věci, třeba Černé barony, kteří tehdy nemohli vyjít, máma je měla oxeroxované. Některé pohádky nebo knížky nám také namluvila na kazety, abychom si je mohli sami přehrát na magnetofonu. Dokonce některé příběhy sama napsala a i když celý život dělala něco jiného – dlouho byla s námi doma a pak pracovala a stále pracuje jako úřednice – stala se v padesáti letech spisovatelkou a brzo by ji měla vyjít knížka Andělčin přírodopis. Je to taková moc hezká naučná pohádka. Bohužel tenhle talent mi není dán. Od dětství jsem toužila stát se herečkou, a to se mi splnilo. Ale kdo ví, třeba se to ve mně někdy zlomí a taky něco pro své děti napíšu.

Co jiné záliby, koníčky?

Vždycky jsem hodně sportovala. Například jsem běhala delší tratě, i když jsem na základní škole měla na tělocvik omluvenku, protože mě při delším běhání píchalo v boku. Ale líbil se mi jeden kluk, který běhal závodně, tak jsem chtěla běhat s ním, bolest jsem překonala a naučila se při běhu dýchat. Docela jsem se vypracovala. Také jsem se věnovala plavání a hodně mě baví tenis, i když jsem spíš rekreační hráčka. Dokonce jsem k tenisu přivedla i svého muže, který dosud nedržel tenisovou raketu v ruce. Nedávno to zkusil v Turecku, kde jsme byli na dovolené. V podstatě kvůli mně si zkusil zahrát čtyřhru s jedním šikovným tenistou na takovém společenském turnaji a teď jsme domluveni, že se bude chodit učit tenis se mnou – máme hodiny s trenérem na kurtě kousek od Horoměřic. A jinak samozřejmě chodím udržovat kondičku a figuru do posilovny, kde se věnuji takovým těm holčičím věcem jako je P-class, spinning a podobně.

Vaříte ráda?

Ano, každý den. Nemám nějaké oblíbené recepty, vařím všechno možné, můj muž má rád hlavně maso. Vařím podle kuchařky, kterou napsala moje maminka a dalších kuchařských knih i podle receptů, které si opíšu, když je v televizi nějaký pořad o vaření. Ale do nějakých složitějších kousků se zatím nepouštím. Snad až jednou budu mít dítě a budu víc uvázaná doma, tak zkusím vymyslet nějakou vlastní specialitku.

Kdy to bude?

Tak to nevím, dítě nijak neplánujeme, až jednou přijde, tak prostě přijde.