Cibulička sladká, ze semínka hladká

Staré semenářské katalogy prozrazují, že cibule se svého času pěstovala výhradně výsevem. Způsob ze sazečky se stal výsadou až posledních desetiletí. Přitom omezuje výběr kvalitnějších a trvanlivějších odrůd.

Naopak sortiment odrůd pro vysévání zahrnuje cibule velmi atraktivní nejen barvou, ale také tvarem a chutí. Navíc sklizené cibule bývají velmi vitální, trvanlivé a podstatně déle skladovatelné než cibule ze sazečky. Vysévat je však třeba již v polovině března.

  • Pod titulkem Vysévaná cibule je lepší radí březnový Receptář, jak cibuli vypěstovat sice pracnější a delší cestou, ale zato s lepším výsledkem.

Liberecké masožroutky hýčká i jejich ředitel

Rosnatky, tučnice, špirlice, láčkovky a další masožravé rostliny rostou na místech chudých na živiny, tedy na rašeliništích, slatiništích, vlhkých skalách, v tropických horských lesích. Na velmi chudých půdách se s nedostatkem živin vyrovnaly po svém. Látky, jako jsou dusík a fosfor, získávají z těla hmyzu.

Březnový Receptář přibližuje pozoruhodnou sbírku masožravých rostlin Botanické zahrady v Liberci. Díky jejímu řediteli a znalci masožravek Miloslavu Studničkovi sbírku znají a oceňují leckde ve světě.

  • Přijeďte se také podívat na Krásné, zrádné, masožravé rostliny. Třeba na tajuplné heliamfory, kterým botanici ve speciální klimatické vitríně napodobili domovskou plošinu nejvyšší venezuelské stolové hory. Aby se masožravky cítily jako doma, mají za sklem vodopád i mlhu.

Nebo se u láčkovek, nejmohutnějších masožravých rostlin světa, na vlastní oči přesvědčte, že tvůrci filmu Adéla ještě nevečeřela zase tolik nepřeháněli.

Šelma kočkovitá z hlubokého lesa

Kdybychom spatřili, jak se hbitě mihla mezi stromy, mohli bychom si ji splést s obyčejnou kočkou. Je však větší, huňatější, zavalitější a také se nám jen tak neukáže.

Původní domovina kočky divoké zahrnuje střední Asii a celou Evropu kromě nejzazšího severu. Izolované populace trvale přežívají v Pyrenejích, Skotsku, Karpatech a balkánských horách, ve východní Francii a Německu.

V roce 1970 byly na Šumavě vypuštěny tři páry této vzácné šelmy, ale opět zmizely. V sousedním Bavorsku však byla divoká kočka do přírody vypouštěna opakovaně a úspěšně. Žije také v rakouském Podyjí. Mohla se tedy zatoulat i do Česka.

Spolehlivě určit kočku divokou bez genetických testů není snadné, ale velmi zdařilé snímky fotopastí potvrdily její výskyt v Beskydech téměř s jistotou.

Po přelomu tisíciletí byla skutečně spatřena v Karpatech či na Králickém Sněžníku. V roce 2011 ji zachytily objektivy fotopastí v Národním parku Šumava a roku 2014 v Beskydech.

  • Březnový Receptář pod titulkem Návrat kočky divoké přináší podrobnosti o životě šelmy ve volné přírodě, o jejích vyhlídkách na vyvádění mláďat v hlubokých tuzemských hvozdech.

Obří durmany podle rady čtenáře

„Durmany probouzím ve skleníku, a to během dubna, protože to dříve není možné vzhledem k nadmořské výšce 530 m, kde je pěstuji. V květnu v trávníku vykopu jámy 50x50 cm, na dno rozprostřu posekanou trávu a něco slepičinců a durmany zasadím. K zahrnutí používám standardní kompostovou zeminu, do níž přimíchám substrát B a granulovaný hnůj, případně kostní moučku.

  • Jakmile začnou durmany růst, přihnojuji je…“ popisuje čtenář Václav Korda své pěstování durmanů v zahradní Poradně Receptáře 3/2015 a přidává detailní informace o hnojivech, která používá, o podzimním řezu a přezimování.

Noblesa z kousku látky

Nažehlené látkové ubrousky bývaly kdysi v českých domácnostech standardem. Dnes však jako by si na ně vyhradily práva jen lepší restaurace. Stojí za to si tradiční obyčej připomenout a vrátit se k němu. Dokáže totiž oběd povýšit na slavnostní událost. Potěší partnery, rodinu, přátele. Noblesní maličkost zaujme i děti!

  • Receptář 3/2015 přináší návod pod titulkem Ozdobné ubrousky.

S Mistrem o zálibách a celoživotní lásce k muzice

„Když mi bylo něco přes dvacet a měl jsem jako zpěvák první úspěchy, říkal jsem si, že by to mohlo chvilku vydržet. Jsem celoživotní optimista, proto jsem doufal, že budu zpívat do třiceti. Pak jsem se chtěl zabývat třeba prací rozhlasového hudebního dramaturga. Vybírat a hrát příjemnou muziku, se kterou by bylo lidem hezky. A vidíte. Pořád zpívám.

Kdy a jak moje hudební kariéra skončí, nakonec za mne asi vyřeší život sám. Já se tím netrápím. Dokud mi zdraví slouží, hlasivky jsou v pořádku, lidé chodí na koncerty a kupují moje desky, nehodlám se tím zabývat,“ odpovídá Karel Gott na jednu z otázek březnového Receptáře v rozhovoru nazvaném Jsem rád, že to tak je.

Podrobný obsah

Předplaťte si Receptář