Hanka působí subtilně, ale v rodině se čtyřmi chlapy (manžel a synové Pepa, Karel a Franta) a psem, retrívrem Timem, se projevuje jako silná žena, velká diplomatka a manažerka. A ať má sebevíc úkolů, usmívá se.
Karel se trochu stylizuje do zaneprázdněného bručouna, ale nakonec se při povídání pro čtenáře vánočního Receptáře ročníku 2013, který je právě v prodeji, smějeme všichni. Z rozhovoru vybíráme webovou ukázku:
Jaké tradice dodržujete?
Hanka: Karlovi jsem vnesla do Vánoc moravské koledy, ty určitě na Žižkově neposlouchal! Mám je ráda díky tátovi, který je z Moravy, a maminka vždycky na konci večera tancovala. Prostíráme pro jednoho navíc, krájíme jablka, dáváme pod talíř šupinku z kapra a pak do peněženky. To musí být, když se o to nepostarají ti nahoře! Zdobíme i zahradu, líbí se mi, když u domu něco bliká. Ale nepřeháním to, dám jen před vchod velký svícen, takové světlo na uvítanou.
Hanka: Karlovi jsem vnesla do Vánoc moravské koledy.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Celý rozhovor vyšel v Receptáři 12/2013
Karel: Vždycky si říkáme, že se budeme na Štědrý den postit a uvidíme zlaté prasátko, ale nikdy to nedodržíme, snad jen trochu ubereme.
Odpoledne ve čtyři hodiny se podává úžasný kuba podle Hančiny babičky. Pokaždé se dušujeme, že ho budeme jíst častěji než jednou za rok, jenže nikdy se to nestane. Podle kuby poznáme, jak ten rok zase rychle utekl. Na kubu si zvykli i sousedi, takže si s nimi dáme skleničku — a večer je už jenom náš.
Hanka: A druhý den chodíme do jevanského kostelíčku na Rybovu mši, to je moc hezký zvyk, přijde celá vesnice. Organizuje to Dan Hůlka, který s námi i zpívá.
A co vánoční historky?
Karel: Vybavují se mi dvě momentky z mého dětství. Táta měl na Vánoce specialitu, vyráběl vaječný koňak. Jenže byl tak pří-šerně hustý, že při přípitku museli všichni strnout v podivné poloze se zakloněnou hlavou a jen ve skleničkách šmejdili jazyky. Děda zase schválně protahoval štědrovečerní večeři, pořád si přidával, jedl pomalounku, prostě mě trápil a zdr-žoval od dárků. Marně jsem obracel oči v sloup a prosil: Tak dědo! No a u svých dětí jsem to dělal stejně...
Vánoční pohoda u Heřmánků.
Hanka: Když jsme ještě bydleli v Praze, hodili kluci jednou dopis pro Ježíška do schránky na rohu. A představte si, že přišla odpověď s podpisem Ježíšek! Kdosi na poště to otevřel, přečetl si jména kluků a došlo mu, o koho se jedná. Slíbil, že se pokusí přání kluků splnit a přiložil i původní dopis, takže jsem měla podle čeho nakupovat.
Karel: Dřív jsme jezdívali na chalupu do Sedmihorek. Já musel vyrazit o den dřív, schovat stromeček a dary, a pak se vrátit jako by nic. No a další den jsme jeli celá rodina. Čím byli kluci starší, tím byli nervóznější, protože viděli, že auto je prázdné. Na Štědrý den jsem s nimi pak šel na procházku a mezi tím Hanka vytahala všechno ze skrýší a připravila. Jednou jsem jako skrýš použil saunu a při odchodu ji omylem pustil, takže se chuděra musela svléknout donaha a celá zpocená to dávat dohromady. Když mi to večer líčila, hodně jsem se pobavil.
Dáváte si novoroční předsevzetí?
Karel: Už ani ne. Protože vím, že mi stejně nikdy dlouho nevydrželo.
Karel Heřmánek v divadle.
Hanka: Já si spíš vždycky uvědomím, že něco skončilo, mám před sebou nepopsaný list a všechno, co dělám, je jako nanovo. Takže se to snažím dělat pořádně.
Pochopitelně si vždycky přeju, abychom se příští rok sešli ve stejném počtu. A vzpomenu si na lidi, ke kterým se osud postavil zády, jsou třeba ne vlastní vinou sami a vánoční svátky pro ně představují nejhorší dny v roce. Když jsem ještě moderovala v televizi, volala a psala mi spousta takových lidí a já si s nimi povídala…
I proto teď spolupracuju s organizací Women for Women, která vytvořila záchytnou síť pro ženy v těžké situaci. Třeba pro takové, které jejich manželé zadlužili.
Hanka Heřmánková spolupracuje s organizací Women for Women.
Karel: Jasně, za to můžou vždycky manželé. A co opuštění muži? (Směje se.)
Já si ještě přeju, aby bylo všechno dobře s divadlem, protože to mám ze všeho nejradši.
Hanka: Víc než nás?
Karel: Doma je to vlastně taky divadlo! Ale to nejlepší!
Foto Marie Votavová