„Vzpomínám, byl pečlivý, doslova pedant, nejdříve mi ukázal, co a jak, zkusil jsem to, a on mi řekl, kde dělám chyby, třeba při natírání: Věděl přesně, jak barvu rozetřít, aby neronila slzy. Umím to taky. A taky umím už od dětství zacházet s kosou. Děda mě naučil ji naklepávat i kosit s ní.

Vždycky ráno jsme brzy vstali, ještě za rosy, protože to je na kosení nejlepší čas.

A já za to dědu miloval. Kdyby řekl, že spolu poletíme do vesmíru, udělal bych všechno, jen aby to klaplo. Zjevně byl rád, že mi to, co umí, může předávat. Ale abych nebyl nespravedlivý k druhému dědečkovi, který měl zase výborně vybavenou dílnu, i u něj jsem si vyzkoušel práci s různým nářadím,“ říká Filip Čapka v dubnovém Receptáři.

Dědečkova škola řemesel i vlastní zručnost se herci dobře hodí zejména od chvíle, kdy se z bytu v centru Prahy s rodinou přestěhoval do domu kousek za metropolí.

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 4/2015

Chtěli jsme dům dobře postavený, tedy starší, ale po rekonstrukci, aby byla v pořádku voda, odpad, elektřina, abychom se mohli hned nastěhovat, ale abychom si také mohli časem ledasco přizpůsobit nebo předělat. Věděli jsme třeba, že nás čeká rekonstrukce střechy. Měla staré krovy. Některé jsme nechali původní, protože byly tak dobré, že je nebudou muset měnit ani potomci. To spíš ty nové. Krytinu zvládla firma, sám jsem se pustil do podbití. Šestadvacet metrů vcelku.

Podle provázku?

Intuitivně. Postavíte se a vidíte: Někde přiříznete, jinde posunete. Měl jsem tu klempíře, říkali, takhle perfektně by ti to žádný profík neudělal. Jasně, protože by se s tím nepiplal, zmákl by to za den, kdežto mně to trvalo tři neděle. Podbití drží lajnu a o chybách vím jen já.

Neptají se vás, proč jste si to nenechal udělat všechno?

Protože bych tak vzhledem ke své profesi přišel o jednu z nejlepších relaxací, kterou znám. Ale jinak to byla fakt maturita. Máknul jsem si.

A co jste postavil?

Vloni o prázdninách — a na to jsem hodně pyšný — jsem dceři na zahradě vyrobil domeček na hraní. Je velký, s okny, okenicemi a s opravdovou střechou, trvalo mi to čtrnáct dní i s natřením. Mám docela dobrou prostorovou představivost.

A když už jsem se rozjel, postavil jsem taky udírnu. To byl náš sen. Podíval jsem se na internet, promluvil si s kamarády, kteří už udírny mají, abych neopakoval jejich chyby, něco jsem si nakreslil — žrádýlko naprosto luxusní.

Foto Josef Ducký

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 4/2015

Předplaťte si Receptář