Sportu jste propadl už jako kluk?

Jsem z Orlických hor, a tudíž lyžař od kolébky. Navíc táta byl velký Sokol a vyznával kulturu těla i ducha.

Přijeli jsme ze závodů, špinaví, zpocení — a za třicet minut vyběhlo z paneláku pět vymydle-ných postav v oblecích do divadla. Naše rodinka zvládala obojí. Taky mě brzy chytil tenis, beach volejbal a surf.

Celý rozhovor vyšel v Receptáři 6/2013

Trochu pozdě jsem začal s prknem, snowboarďáci mě totiž hrozně štvali. Předbíhali, leželi jako mroži pod horizontem uprostřed sjezdovky.

Ale jednou mi kamarád, který prkna prodává, přivezl celé vybavení, ať si to zkusím. A když mě to nebude bavit, tak mu ho prý můžu vrátit. Dal mi nalejvárnu, přišel jsem na svah — a za hodinu mě to chytlo. Lilo jako z konve, na sjezdovce jsem byl sám a užíval si jako blázen. Prkno je podstatně jednodušší než lyže.

Má sport a herectví něco společného?

To nevím, ale pro život je dobré hrát fair play. I pro byznys, i pro manželství. A důležitá je taky zdravá ctižádostivost, přitom umět uznat, když je druhý lepší — podat mu ruku, říct, o. k., ale udělám všechno pro to, abych tě příště předběhl.

Pro herce je tělo jeho hlavní nástroj, tedy hodně důležité. Mělo by tudíž být zdravé a správně fungovat. Když odmítnete roli, protože neuděláte kotrmelec, je to hloupé.

Vy jste se, pokud vím, nejdřív učil knihařem?

Na to moc rád vzpomínám, kůže je krásně voňavá. Navíc jsem měl úžasného profesora, který mě naučil klasickou ruční vazbu, šít knížky, zlatou ořízku… Říkal nám, přečti si knihu, pak si ji přečti podruhé, a když ji budeš číst potřetí, napadne tě, jak má vypadat. Kožená vazba je skvost, šperk v knihovně.

A taky pasparty. Kdysi jsem svázal mamince do bílého plátna ikebany, což byl trochu nesmysl, protože nesmíte udělat chybu a bílá se rychle ohmatá. Ale bylo to hezké. No a pak mě vzali na konzervatoř a bylo jasno.

Váš dědeček byl klempíř, odkoukal jste od něj něco?

Děda byl opravdu špičkový řemeslník, stará škola. Dělal z plechu na koleni a s několika nástroji neuvěřitelné věci. Třeba v Petrovicích stojí kostel, jehož střeše dal záruku padesát let! To bude za chvíli a vždycky, když tu krásnou červenou střechu vidím, si na něho vzpomenu. Byl tehdy už starý a ohnutý a běhal jen po takových lávkách na lanech, ve výšce čtyřicet metrů. Jako kamzík. Věřil, že když opravuje kostel, nic se mu nestane.

Bavilo mě sledovat, jak letuje falce, často dělal chatařům dlouhatánské okapy a vozil je sám na kole. Pak si za ně řekl dvacet korun. Blázen.

Vždycky jste měl zvíře?

Nikdy, Bella je první. Otec byl velmi rozumný a v paneláku nedovolil nic. Ani kanárka, rybičky, broučky, hlemýždě. Ale v Pastvinách jsem si užil zvířat až až — kozy, slepice, kočky, ovečky… Museli jsme každý večer pomáhat, otrhávat třeba brambory pro krávu, nosit zrní, kydat hnůj, sekat kosou nebo sušit seno. Umím všechno, to mě naučila babička. Je krásné, když jde víc sekáčů loukou, ve stejném rytmu. Umím kosit i obilí, to všechno pro mne bylo normální, to byla povinnost.

Foto Marie Votavová

Celý rozhovor najdete v Receptáři 6/2013