Na co z té doby nejraději vzpomínáte?

Měl jsem moc krásné dětství. Venkovský život mě bavil. Hrál jsem si se zvířaty, ale taky pomáhal. Babička měla dvě kravky, Malinu a Stračenu. Samozřejmě jsem uměl dojit, a když jsem byl starší, dokonce jsem asistoval při porodu telátka. Děda umřel, když mi bylo šest. Ale vyřezat píšťalku mě ještě naučit stihl.

Pak jsem chodíval za starým panem Hanušem, který měl hospodářství v Bílém Újezdě číslo jedna. Od sedmi let pro mne nebyl problém jezdit na traktoru se samovazem, vázat povřísla, snopy, na podzim za „čertem“ sbírat brambory. U dědy Hanuše jsem se taky naučil jezdit na motorce. Měl jsem padesátku „pařeza“. Rodiče v Bílém Újezdě koupili chalupu, a když babička umřela, jezdili jsme tam.

Nelitoval jste někdy, že jste se nestal zvěrolékařem, jak jste si kdysi přál?

Zvěrolékařem jsem sice chtěl být, ale předměty jako matematika, chemie nebo fyzika mi vůbec nelezly do hlavy.

Celý rozhovor vyšel v Receptáři 3/2014.

Navíc to chce trpělivost a vytrvalost a já jsem spíš člověk neposednej. Paměť mám dobrou, bez té bych nemohl být hercem. Ale vstřebat objem znalostí, které musí lékaři a jistě i zvěrolékaři znát? To bych nezvládl.

Chalupa v Bílém Újezdě pořád funguje?

Bohužel ne, musel jsem ji prodat. Ale do východních Čech jezdím každé léto na motorce. Je to můj výletní týden, z kterého vždycky čtyři dny strávím v Orlických horách. Mám tam mnoho přátel. A kousek od Osečnice, ve Skuhrově nad Bělou, mají babi, děda i táta pod kostelem hrob.

Začalo to „pařezem“, ale jak se vaše motorkářské hobby vyvíjelo dál?

Pařez neboli pincek měl jen jedno sedadlo a vypadalo to opravdu, jako když člověk sedí na pařezu. Pak jsem měl moped, potom stopětasedmdesátku čízu, kterou už jsem si upravil trochu jako teréňák.

Vůbec nevím, jak rodiče ty moje spanilé jízdy přežili. Následovala dvěstěpadesátka a pak dlouho nic. Až jsem čuchnul k pořádným silničním motorkám. Mými kamarády jsou Michal Bursa a Miloš Čihák, oba závodníci, mistři České republiky, kteří jeli i Le Mans nebo Adriacup. Na jejich radu jsem si pořídil krásnou Yamahu YJR1300.

V kolika letech jste si tuhle radost dopřál?

Není to dlouho, už mi bylo čtyřicet. Bydleli jsme tenkrát se Simonou, mojí partnerkou, na Barrandově. Motorku jsem koupil tajně a ustájil jsem ji v podzemní garáži, aby Simona nevěděla.

Přišla domů a vykřikovala, že si nějakej pitomec koupil motorku velikou jako slon a zaparkoval ji tak, že nemůže na naše stání vjet autem. „Můžeš toho idiota najít a říct mu, aby ten krám postavil nějak inteligentně?“ prskala. Odkejval jsem to, červenej až za ušima. Tajně jsem se pak vždycky oblíkal do kombinézy, plížil se dolů a modlil se, aby se nedejbůh pro něco nevracela. Zkrátka motorkář v ilegalitě.

Trvalo to asi tři čtvrtě roku. Až jednou Simona odcházela a já se řítil dolů, na nohách chrániče, v ruce helmu — a ona byla ještě v garáži. No, nebudu opakovat, co mi pověděla. Ale uvnitř se určitě smála, když si představila, co úsilí mě musela ta partyzánština stát.

Foto Jan Malý, Tomáš Matějovský a archiv M. Zounara

Celý rozhovor najdete v Receptáři 3/2014