obrázek z archivu ireceptar.cz

Rozhovor Receptáře: herec, textař, spisovatel, scenárista Zdeněk Svěrák

Rok 2014 byl pro Zdeňka Svěráka velmi úspěšný: V kinech sklízí aplaus pohádka Tři bratři, k níž napsal scénář, jeho knížky povídek jsou rozebrané. A narodil se mu pravnuk Matouš, kterému zpívá své ukolébavky.

Největší svátky roku jsou za rohem. Jaký k nim máte vztah?

Ve věku, který prožívám, už Vánoce nejsou svátky překvapení a dárků, těžko mě lze ještě něčím překvapit. Co čekám, je nějaká knížka… Takže jsem si uvědomil, že největší mojí radostí je, když jsou Vánoce bílé, na sněhu. Pak se celý dvůr a okolí na chalupě promění v něco nádherného… Čili: Pokud nadělí pánbíček sníh, už nepotřebuju nic dalšího, popadnu běžky a udělám stopu.

Daří se vám vyhnout se masáži obchodů?

Daří. Do nich já v inkriminované době zásadně nechodím.

K Vánocům patří i pohádky. Na jakých jste vyrůstal?

Já jsem byl a dosud jsem pomalý čtenář, takže jsem moc dětských knížek nepřečetl. Pořád mi chodily upomínky z knihovny, protože jsem nedokázal číst rychle. Ty úplně první mi předčítala maminka, vzpomínám třeba na Karafiátovy Broučky.

Zdeněk SvěrákZdeněk SvěrákAutor: Archiv ireceptar.cz

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 12/2014.

Ale neměl jsem je rád, je to smutné čtení a jí se taky lámal hlas. Zato jsem miloval rozhlasové pohádky, býval jsem přilepený na rádiu, abych slyšel, i když maminka rachotila ve dřezu nádobím. Před reproduktorem byla napnutá látka, která se chvěla. A já s ní. Pohádka v rádiu vyžaduje účast, musíte si představit, co se děje, nikdo to za vás neudělá. Jde vlastně o četbu, ale barvitě zprostředkovanou.

Proto jste jako čerstvý zaměstnanec Českého rozhlasu začal pohádkami?

Tenkrát v předtelevizní době byla rozhlasová pohádka událost. Celá rodina seděla u oběda a nestyděli se poslouchat ani dospělí. Můj tatínek většinou usnul…

A moje přání po příchodu do rozhlasu bylo dosáhnout této mety. Začal jsem malými pohádkami pro Hajaju, jedna byla O zloději v šusťáku, což byl druh kabátu, hloupý zloděj si ho oblékl a šustě-ním se prozradil.

Pak jsem napsal pohádku Tři auta, tehdy působila moderně, ale dnes už by se asi nelíbila. Ovšem měla nádherné herecké obsazení: Aerovku mluvila Ljuba Hermanová, tragéd Národního divadla Eduard Kohout hrál starého Forda a Láďa Trojan mladého Spartaka, což bylo tehdy nové auto.

Ladislav Smoljak a Zdeněk SvěrákLadislav Smoljak a Zdeněk SvěrákAutor: Archiv ireceptar.cz

Další pohádku Tiché šlapací království po roce 1968 smazali, protože vyvolávala nežádoucí asociace. Byla tam taková poťouchlost, že by se mělo mluvit nahlas a ne šeptat. Po letech ji natočil znovu režisér Karel Weinlich s názvem Kolo se zlatými ráfky a vyšla spolu s dalšími na cédéčku.

Napsal jsem i první stereofonní rozhlasovou pohádku Krápník a Františka. Natáčela se v Koněpruských jeskyních a fungovala tam krásná ozvěna. A můžu prozradit, že to dobře dopadlo.

Teď sklízí velký úspěch vaše pohádka Tři bratři, kterou natočil váš syn.

Trochu jsme se toho filmu báli, i když nás ta práce oba velice bavila. Protože se sehnalo vzhledem k zahraničním produkcím málo peněz, měli jsme strach, aby triky, jako třeba vlk, nebyly žalostné. Aby se ho děti bály, a přitom byl roztomilý.

Druhou obavu jsme měli kvůli tomu, že je celý film zpívaný. Když jsme oslovili Němce, že uděláme i německou verzi, říkali: Zpívaná pohádka? Na to nikdo nepůjde! Naštěstí jsem si při sledování filmu s dětmi potvrdil, že právě zpívání působí velmi emočně. Když něco jen řeknete, nemusí v tom být žádný náboj, kladný ani záporný, ale jak to zapíváte, je to buď smutné, nebo veselé. Takže Uhlířovy melodie v podání symfonického orchestru přidávají pohádce na vroucnosti i na humoru.

Jan a Zdneněk SvěrákoviJan a Zdneněk SvěrákoviAutor: Archiv ireceptar.cz

Jak moc si zpíváte vy sám?

Zpívám si, když mám dobrou náladu, ale nedokážu si zpívat, abych měl dobrou náladu. Občas někdo říká: Ty vaše písničky mi pomáhají od smutku, zazpívám si, a hned mi je líp. Já když nejsem naložený, rozhodně nezpívám. Jen mlčím, bručím a snažím se to rozchodit, to mi pomáhá.

A pravnoučkovi zpíváte?

Moc rád. Je mu už skoro rok a jako každé novorozeně je bezvadný. Ale nevidíme se příliš často, většinou jen na chalupě, tam nás má posazené. Takže pokud nám ho půjčí v jiném prostředí, třeba v Praze, hrozí nebezpečí, že nás nepozná, což se nedávno stalo. Jak nás uviděl, začal nabírat a už se zdálo, že se rozbrečí. Ale já na to byl připravený a spustil jsem písničku, kterou ho na chalupě uspávám: Až půjdu z hospody, kdo mě vyprovodí… A on se rozzářil s výrazem: Jo, tak to seš ty!?

Jak ta písnička pokračuje?

Tou uspávala teta moji mladší sestru a já ji pozorně sledoval: Až půjdu z hospody, kdo mě vyprovodí, žádná, žádná jiná, jen ta moje milá. Další sloky jsem si vymyslel pro Matouška, ty už nejsou lidové: Rovně jdu na pivo, zpátky jdu nakřivo, na cestě podle trati, musí mě podpírati. A musím říct, že se u ní krásně usíná.

Foto Martin Mašín

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 12/2014

Předplaťte si Receptář