„S Tomášem jsme vůbec velcí plánovači. Někdo plánuje nerad, nás to baví. Cokoli: dovolené, stavby domů, které nemáme, ale nosíme v hlavě projekty. Jeden chce stavět vilu v Praze, druhý u moře… A za půl roku zase jinde. Pořád nás ženou nějaké motory, co budovat a kam jet. Máme už vymyšlené, co bude za deset let, jak budeme jezdit na motorkách, až děti odrostou…“
Vaše výlety jsou prý hodně dobrodružné?
Za dobrodružstvím jezdíme rádi. Ovšem člověk se na nich dost unaví, pořád se balíte na samotu, na pláž, do lesa…
Tomáš miluje divoké kempování, noci ve stanu, je to fajn, ale teď na to nemám sílu. Musím přiznat, že naposledy jsem si vydobyla rekreaci v hotelu i s jídlem a opravdu jsem si odpočinula.
Lucie Benešová s dcerou
Zbývá vám čas na další koníčky?
Na co chci, si čas najdu — ráda fotím, maluju a pálím keramiku. Pro mne je to nabíjení, báječně se uklidním. Omalovala jsem už spoustu nábytku i stěn, teď mám na chalupě starou židli a na té řádím se svými naivními malůvkami.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 2/2015.
Oblíbila jsem si i patinování, běžný příborník pak vypadá jako ze starých časů. Taky obrážím vetešnictví, momentálně jásám nad dvěma proutěnými koši, které jsem našla u kontejneru a restauruju je. Keramiku nedělám líbivou, ale praktickou — talíře, hrnce, věšáky, poličky na nářadí, na ručníky, naposled lampu s babičkovskou krempou. Známá se smála, že budu za chvíli dělat botníky a skříně.
Se Sárou občas navlékáme korálky, náramky, náušnice, jsou to ideální dárečky. Před Vánoci jsme jich vyrobily mraky. A taky věnce na dveře, které se prodávaly na dobročinném jarmarku.
při natáčení seriálu Doktoři z počátků
Kdo vás to všechno naučil?
V rodině k manuálním pracím netíhnul nikdo. Ale odebírám různé časopisy pro šikovné ruce, pročtu si, jak se co dělá, někdy stačí jen vidět nápad — a zkouším to taky. Jednoduše kopíruju. A občas zajdu na nějaký kurz keramiky nebo speciální techniky.
A co fotíte?
Všechno, nejvíc naše děti a výlety. Fotky nechám pěkně vyvolat a lepím z nich alba. Mě nezajímá mít obrázky v počítači, já je potřebuji na papíře, s legendou kdy a kde jsme byli, co jsme zažili. To dělám už strašně dlouho a děti se na albíčka rády dívají, zajímá je, jak vypadaly, když jim byl třeba rok.
Zmínila jste chalupu…
To je taky velký kůň. Koupili jsme ji před šestnácti lety v Davli, hlavně kvůli Luciánovi, aby měl kontakt s venkovem a dýchal zdravý vzduch. Stála přesně moje dědictví po dědovi — 350 000 — a makléř tvrdil, že ji jen vybílím a můžu o víkendu bydlet. Jenže přišel malíř, klepnul — a odpadl kus zdi. Všude dřevomorka, hrůza.
Musela se shodit celá střecha, zůstaly jen kamenné základy bez příček. Nastala pětiletá etapa budování; zpočátku jsme spali ve stanu na zahradě. Dělala jsem přidavače, stavební dozor, truhláře — stále fungují vrata, na nichž jsem se podílela. Dnes tam není nic, co bychom nevytvořili nebo neprošlo našima rukama, nápadem.
herečka Lucie Benešová
Měla jste kliku na řemeslníky?
Ne, jen na místního mistra zedníka.
Ostatní byli příšerní, co pokus, to omyl, jedni opravovali po druhých. V současnosti už víme, na koho se obrátit, máme úžasného pána, který umí všechno. Dělá už desátý byt různým známým, a co neumí, na to sežene kolegu. Na chalupě je pořád co dělat, na jedné straně skončíte a na druhé můžete začít znovu. A průšvih je zahrada…
Myslela jsem, že vás zahradničení baví?
Baví… Zahradě říkám divoká, musí vydržet i období bez péče a vypadat pořád dobře. Takže lísky, šípky, jehličnany — a volný přechod do lesa. I za zdánlivou jednoduchostí je ale spousta práce.
Někdy bych se nejraději válela u bazénu, nejezdíme tam přece dřít. Jenže to opravdu nejde. Když přijedeme, běžím honem vyplít a zalít kytky, je třeba posekat trávu, mezitím vařím. Chalupa svádí k poctivé staročeské kuchyni, a ta chce čas, peču tam ráda i buchty. Taky je nutné nařezat dřevo… První dny se prostě nezastavím. Někdy je to radost, někdy k vzteku. Ovšem nestěžuju si, beru chalupu jako pevný bod, jistotu, kam se ráda vracím z cest po světě.
Foto Monika Navrátilová a archiv Lucie Benešové