Takže tu samotu s nadšením přeruším, abych v ní po nějaké době zase mohla pokračovat…
Jak reagují muži na ženu bez doprovodu?
Jižní chlapi jsou obrovsky galantní. Kdybych měla chuť udělat štěstí, asi bych mohla. Místní barmani i uklízeči mají totiž jednu neuvěřitelnou vlastnost: vyvinutý čich pro ženu, která právě přijela a rozhlíží se. Poznají, zda se rozhlíží po partnerovi, se kterým přijela, nebo plaše s otázkou: Proboha co tady budu sama dělat? U mne se barman spletl jen v jednom: nerozhlížím se s „proboha“, ale se „zaplaťpánbůh“.
A co vaše krásná chalupa?
Bývá tam především maminka a my jí tam s mými syny jezdíme pomáhat, popovídat si a pobejt spolu. Máma je veliký chalupář, já jsem zase cestovatel, ale chalupa je takové rodinné tmelítko. Sjíždíme se tam, když je nám jednomu po druhém teskno.
Zleva: Simona Stašová, syn Vojta, maminka Jiřina Bohdalová, syn Marek
Lenošíte tam?
obrázek z archivu ireceptar.cz
Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 10/2015.
Nemůžu říct, že bych se v práci kolem chalupy vyžívala. Ani vlastně nevím, jestli jsem zručná… To moje máma je mnohem všestrannější a baví ji to. Od práce se dřevem přes zahradu až po spravování hodinek, tohle všechno umí. Pochytila to od své maminky, která byla v domácnosti, a tatínka truhláře, pořád jim koukala pod ruku. Proto umí skvostně zahrát ženskou z lidu. Já zase koukala pod ruku mámě — herečce — a táta mi dal do života sport. Takže ráda lyžuju, jezdím na kole, hraju sem tam tenis – a to vše jsem naučila své syny, když byli ještě malí. Zkrátka všichni předáváme dětem, co umíme.
Kam byste se ještě chtěla podívat?
Po přečtení knížky Arabský svět bych se ráda podívala do Jeruzaléma, do Damašku, do Káhiry, do Libanonu, do Kuvajtu, do Bahrajnu, do Mekky a Mediny… Jenomže to je bohužel dnes pro našince velmi nebezpečné, takže si o těch zemích a městech jen čtu, kupuju si cestovatelská DVD, dívám se a prožívám pocit, že tam právě jsem a že o nich něco vím. Škoda, že ten svět je dnes tak brutální a nesmyslně nebezpečný. Škoda, že si každý neuvědomí, jak je život krátký a že bychom si ho měli užívat, místo abychom se zabíjeli.
herečka Simona Stašová
Jaký je rozdíl mezi Simonou ve dvaceti, třiceti a dnes?
Jsem stejná, ale nabalila jsem na sebe jako cibule spoustu dalších slupek. Když mě oloupete, najdete Simonu, která řičí smíchy. Jednou jsme se s kamarádkou tak smály před mlékárnou v Kaprovce, až jsme upadly. Bály jsme se zvednout, že se počuráme. To mi zůstalo. A taky neuvěřitelná láska k Itálii. Existuje-li převtělení, musela jsem tam někdy žít… Ve dvaceti jsem byla veliké trdlo, ale roztomilé, s pocitem nesmrtelnosti a výjimečnosti. Dnes jsem stále trdlo, jenže méně roztomilé a bez pocitu nesmrtelnosti a výjimečnosti.
Už víte, co je pro vás důležité?
Hlavní pro mě je mít dobrý pocit sama ze sebe. Už nemusím být dobrá pro druhé. Můj pohled na mě samotnou je určující a nejdůležitější. Chci se líbit sama sobě a ne těm druhým. Jsem na takzvané „volné noze“, to znamená, že jsem svůj herecký život vzala do svých rukou. Sama si hledám hry, sama oslovuju kolegy, zda by se mnou chtěli hrát a společně pak vybereme režiséra, kterého máme rádi. Je to veliká svoboda, ale taky zodpovědnost a riziko. Na nikoho pak nemůžu nadávat, vše, co jsem si nadrobila, padá jen na mou hlavu. Jsou to nervy, napětí, ale právě ten adrenalin mě baví.
Foto Lenka Hatašová pro Receptář 10/2015