Před třemi lety jste zdolal legendární vrchol Tour de France Mont Ventoux…

Ano, společně s dalšími čtyřmi kamarády, kteří tuhle akci vymysleli a pozvali mě na ni, jsme nahoru vyjeli dokonce třikrát za jediný den! A celé jsem si to ještě tentýž rok zopakoval.

Při stoupání na Mont Ventoux cyklisté překonají převýšení 1700 metrů, jak dlouho vám to celkem trvalo?

Poprvé v červnu něco přes devět hodin, podruhé v srpnu asi o hodinu déle. Stoupání jsou to opravdu příkrá, místy mají snad až patnáct procent! Z jedné strany je to krpál dlouhý devatenáct kilometrů, z druhé dvacet a ze třetí sedmadvacet.

Další otázky a odpovědi Dominika Haška najdete v Receptáři 5/2015.

Ta nejdelší cesta je sice zpočátku mírnější, ale posledních sedm kilometrů to je zase do strmého vrchu. Ovšem tenkrát jsem měl o pět kilo míň a také jsem na to měsíc každodenně u Berouna trénoval — začínal jsem na třiceti kilometrech a dávky jsem postupně zvyšoval až na sto.

Máte loveckého psa. Cvičíte ho tak?

Samozřejmě. Zkoušky ještě sice nemá, ale beru ho již s sebou na lov. A věřím, že v příštích měsících zkoušky zdárně udělá.

Vy jste dokonce přímo myslivec?

Jistě, minulý rok jsem chodil na kurzy a už mám i myslivecký průkaz. To jde jedno s druhým — pořídíte si loveckého psa a za chvíli je z vás skoro nimrod.

Kolikrát jste už byl na honu?

Asi desetkrát. Nějaké zkušenosti tedy mám. Jsem rád v přírodě, ale hlavně jsem nadšený z Gándýho, když vidím, jak je ve svém živlu. On je sice spokojený i v kavárně nebo když se mnou chodí po městě, ale nedá se to srovnat s výběhem do přírody, kde může vystavovat, to jest vyhledat a najít zvěř a připravit ji lovci. Je úžasné vidět, jak má setr vystavování v genech. Když zvětří zvěř, úplně strne…

Na kontinentě jsou však angličtí setři učeni i na donášení zvěře. Byla pořádná fuška to Gándýho naučit!

Máte doma lovecké trofeje?

Mám — tedy zatím jen diplom. Byl jsem pasován na lovce černé zvěře a zajíců. Gándý je ovšem jako setr specialista především na pernatou zvěř. Chodí pravidelně na čtrnáctidenní cvičení a cvičím s ním i já.

Gándý s vámi jezdí i po světě?

Autem ano, dokonce s námi byl i letadlem na dovolené na Krétě. Ale když jsme byli v zimě v Torontu na slavnostním uvedení do Hockey Hall of Fame, zůstal u kamaráda. V psím hotelu byl jen jednou.

Když jsme u té síně slávy — mnohé hokejové fanoušky překvapilo, kolik úsilí jste věnoval zakládání Síně slávy českého hokeje.

Začal jsem se tomu věnovat před sedmi lety, kdy Síň čerstvě vznikla a bylo do ní přijato prvních 41 hráčů.

Nelíbilo se mi, že chybí určitá pevná pravidla pro přijímání nových členů a její první členové do ní byli vybráni spíše namátkově. Inicioval jsem proto vznik komise patnácti lidí, složené nejen z respektovaných hokejových, ale i nehokejových osobností, která připravila jasná a přesná pravidla pro přijímání nových členů. Při práci na pravidlech jsme se inspirovali například pravidly kanadské Hockey Hall of Fame, ale i pravidly baseballové síně slávy. V žádném případě jsme je však nekopírovali.

Máte pocit, že prestiž Síně opravdu vzrostla?

Myslím, že dnes už všichni berou své členství velmi vážně — i podle toho, že se nám vrací tak osmdesát procent hlasovacích lístků a málokdy se stane, že nový člen je přijat všemi hlasy. O rostoucí vážnosti Síně svědčí třeba i to, že když jsme loni v prosinci přijímali čtyři nové členy, sezvali jsme ty stávající do O2 Areny. Mnozí z nich dorazili, takže ceremoniál měl velmi důstojný rámec. Takový Gusta Havel měl při přijímání slzy v očích a bylo vidět, jak si svého vstupu mezi osobnosti váží.

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 5/2015

Předplaťte si Receptář