obrázek z archivu ireceptar.cz

Rozhovor Receptáře: Jiří Suchý, legenda české kultury

Ignoruje čas a žije tolikerou prací a zájmy, že zdravotní trable ho nemají šanci dohonit, natož pak nuda. Život pro něj ani po osmdesátce není obnošená vesta. Dokladem toho budiž i rozhovor pro Receptář.

Máte rád zimu? A vánoční svátky?

Zimu rád nemám a ani na Vánoce se zrovna moc netěším. Víte, když už se nemůže kolem vánočního stolu sejít celá rodina, nejsou Vánoce to, co bývaly. A ty dnešní, zkomercionalizované už vůbec ne. Štědrý den a večer trávím doma se synem, jeho ženou a vnuky. Pak se seberu a jdu do svého bytu o patro vejš a tam jsem sám se sebou — nic lepšího si nedokážu představit.

Jiří Suchý jako malý klukJiří Suchý jako malý klukAutor: Archiv ireceptar.cz

Vzpomínáte při tom na své dětské Vánoce?

To bylo krásné období. Měl jsem ale smůlu, na Štědrý večer jsem se šel s tatínkem dívat do spořilovských ulic, jak lidem za okny září stromečky. A vždycky, zrovna když jsem nebyl doma, přinesl Ježíšek dárky — našel jsem je až po návratu z procházky. To mě moc mrzelo, že na mne Ježíšek nemohl tu chvíli počkat…

Na jaký dárek nezapomenete?

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 12/2015.

Jako malý jsem měl radost hlavně z obrázkových knížek. A bylo mi šestnáct, když jsem našel pod stromečkem vytoužené banjo…

Co nadělujete vy?

My jsme si se synem dárky na Štědrý den zakázali, dáváme si je průběžně během roku, bez závislosti na stanoveném termínu. Vnukům však dárky dávám. Protože jsem zjistil, že se nedokážu strefit do jejich vkusu, dostávají ode mne vlastnoručně namalovaný šek, se kterým jdeme v příštích dnech společně do obchodu, tam si vyberou dárky sami v ceně toho šeku — a já to pak zatáhnu. A mám jistotu, že nebudu zírat na jejich zklamané tváře, jako tomu bylo v minulosti.

s Jitkou Molavcovous Jitkou MolavcovouAutor: Archiv ireceptar.cz

Působíte jako nevyčerpatelná studnice nápadů, kam na ně pořád chodíte?

To se mi dělá samo, nikam nechodím. Honí se mi toho hlavou moc. Jednoduše si sednu a ono se to dostaví. Dřív jsem popisoval obyčejné sešity, dnes mám v počítači takzvaný Nápadník a cokoliv mě napadne, hned tam zanesu. Bez počítače už bych byl úplně vyřízený. Co z toho nakonec vyraší, nedokážu předem odhadnout. Ale něco snad jo. Někdy se to hodí třeba po deseti, dvaceti letech. Nebo se to nehodí, takže se to vyhodí. Hrát si se slovíčky mě ale pořád moc baví…

Čím to vlastně kdysi začalo? O čem byly vaše první básničky, obrázky?

Úplně nejdřív jsem chtěl být francouzským legionářem, protože měli krásné modré uniformy a baret na stranu, moc se mi líbili, a tak jsem rádiovku také nosil na stranu. Pak jsem toužil být chemikem, později jsem chtěl jít ke kreslenému filmu, ale nevzali mě. Stejně rád jsem kreslil i psal básničky. První Písničku o sardinkách jsem vzkřísil v naší komedii Osvobozené divadlo Semafor.

Jiří SuchýJiří SuchýAutor: Archiv ireceptar.cz

A první kresby vznikly, když mi bylo šest. Kreslil jsem je do svého časopisu, což byl sešit, který jsem nazval Zlaté mládí. Nakonec jsem skončil jako grafik v reklamní agentuře. Jeden z těch grafiků byl Viktor Sodoma starší, který s manželkou zpíval a založili si skupinu — a já pro ně začal psát, hrát na basu a později taky zpívat. Tím to začalo doopravdy.

Jak se vůbec udržujete v kondici?

Už před půl stoletím jsem objevil své hrozné sklony k workoholismu, je to skoro nemoc. Jediný odpočinek, který mohu provozovat, je spánek. Občas si jdu lehnout i odpoledne, stačí mi pětadvacet minut. Jan Werich říkal, že když se chtěl zrelaxovat, sedl si do křesla, do ruky vzal klíče a opřel se. V okamžiku, kdy mu klíče vypadly, se probudil odpočatý. Tak jsem to od něj okoukal.

Foto Receptář 12/2015 (Irena Zlámalová, Dušan Dostál a archiv Jiřího Suchého)

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 12/2015

Předplaťte si Receptář