S březnovým Receptářem ročníku 2015 si Karel Gott povídal nejen o svých cestách za poznáním a relaxací, o tom, jak si vybírá místa pobytu a že vedle jiného rád ochutnává speciality národních kuchyní. Řeč byla také o rodině, zpívání i jeho obrazech.
Jaké vlastně byly vaše malířské začátky?
Maloval jsem vždycky. Je to můj hlavní koníček už z doby před mutací. Bylo mi osm a chodil jsem do školy s kamarádem, jehož rodiče měli obrovskou knihovnu plnou reprodukcí starých i soudobých malířů. Fascinován jsem v nich hodiny listoval, a zatímco spolužáci venku hráli fotbal, obdivoval jsem Rubense, Botticelliho, Rembrandta… Když jsem pak dostal od rodičů k vánocům paletu a štětce, radoval jsem se víc než z kola Favorit!
A snil jsem o Akademii. Nebavila mě zátiší, ale pokoušel jsem se o figury. První obraz, kopii Botticelliho Klanění tří králů, jsem vytvořil v deseti letech! Velkou zkouškou se stalo vymalování školního vestibulu ve stylu proslulé Bitvy u Lipan Luďka Marolda. Už je pochopitelně dobojovaná, mockrát zamalovaná…
Karel Gott se svým obrazem
Jak to bylo dál?
Pak přišla na řadu bota. Takové bylo zadání u přijímacích zkoušek na Akademii. Vešel jsem do místnosti plné malířských stojanů, na každém bělostný papír. Hořely mi uši, když jsem třesoucími se prsty vytahoval z kapsy tužku.
obrázek z archivu ireceptar.cz
Další otázky a odpovědi na téma rodina, cestování, malování, gastronomie a samozřejmě zpívání najdete v Receptáři 3/2015. Najdete v něm i tři recepty, které si přivezl ze svých cest.
Na stole ležela stará, odřená bota s utrženým šněrovadlem. Dopadalo na ni měkké slunce a zdálo se, že blaženě usnula po těžkém flámu…
Pustil jsem se do kreslení a měl pocit, že se mi ještě nikdy nic tak nepovedlo. Bohužel (nebo spíš bohudík) jsem tenkrát roku 1954 u přijímaček neuspěl. Na dlouhé roky jsem na malování zanevřel a prosadil jsem se jako zpěvák.
A kdy jste se k výtvarnému umění vrátil?
Až v 70. letech. Při zahraničních koncertech jsem ve volných chvílích vyhledával galerie a tiše v nich rozprávěl se „svými“ mistry. Až jsem jednoho dne v Německu znovu koupil malířské potřeby a chopil se štětce. Měl jsem štěstí na kamarády – malíře, kterým jsem ledacos odkoukal přes rameno, zasvěcovali mě do tajů kompozice, ředění barev, prozradili nejeden fígl. Třeba Josef Vyleťal nebo Jiří Anderle… Od té doby jsem vytvořil desítky obrazů, o nichž říkám, že jsou zrcadlem mého charakteru. Náměty nosím dlouho v hlavě a pronásledují mě, dokud je nenamaluju.
Každý obraz má příběh. Častou inspirací bývaly (jak jinak) ženy. Ale v momentě, kdy člověk tu ženu získal úplně, přestala být inspirací. Už jsem neměl pocit, že bych to, co oči vidí a smysly vzrušuje, měl převést na plátno. Dnes se raději pokouším zachytit proměny svých dcer.
Karel Gott
Najdete si na svůj koníček čas?
Snažím se. Zpěv a malování se totiž harmonicky doplňují. Zpěv vyžaduje hodně sebeovládání a tvrdé každodenní práce. Máte horečku, ale na pódium prostě musíte. Při malování mohu popustit uzdu fantazii, vyjádřit momentální náladu, improvizovat. Jiné je zpívat píseň, kterou jsem nesložil, a jiné vytvořit obraz, který je kusem mne samotného. Malíř má nekonečnou svobodu. Nikdo se neodvážil zeptat Dalího, proč jeho hodiny tečou ze stolu. Čím víc maluju, pozoruju svět jinýma očima. Sleduju světlo a stíny, tvary, barvy… Jako amatér se nemusím přizpůsobovat ani kritice, ani galeristovi, žádným výtvarným směrům. Nejvíc se ale cítím impresionistou.
Příjemným zpestřením života pro vás je také gastronomie, že?
Jídlo a pití patří od mládí mezi mé oblíbené činnosti. Sám moc nevařím, i když základní jídla svedu. Léta mi vyvařovala hospodyně paní Jandová a nestalo se, že by mě nějakým výtvorem zklamala. Moje žena Ivana zpočátku připravila maximálně míchaná vajíčka k snídani. Dnes je z ní vynikající kuchařka. A jak známo, láska prochází i žaludkem!
Jíst chutná nejlépe ve dvou, případně s rodinou.
Ve dvou to má úplně jiný charakter. Někdy v patnácti jsem našel v knihovně rodičů pečlivě zastrčenou knihu doktora Van de Veldeho Dokonalé manželství. Psalo se v ní samozřejmě o věcech, které nemají se stolováním nic společného, ale i to, že by se partneři měli společným jídlem a chutí naladit na stejnou frekvenci.
Záleží na dramaturgii jídla, na výběru pití, na tom, co se během večeře či oběda říká a jak se to říká. Společné stolování s dětmi má samozřejmě zase úplně jiný půvab, který si pokud možno nenechám ujít.
Foto Petr Adámek a archiv Karla Gotta