Zaskočilo vás nějaké zvíře, poranilo vás?

Že by bylo zlé, kousavé, to ne. Myslím, že jim už dost rozumím… U většiny nakonec vyhrává před dobrým žrádlem touha po svobodě. Instinkty, které v sobě mají za tisíce generací, se projeví.

Když dobře ochočím lišče (nejlépe se to daří u šedivého s modrýma očima), bude z něj závisláček, běhající se mnou po lese, bude bezvadně hrát — ale jen tak do července. Pak, když ho zavřu, bude chtít ven. Měl jsem zvyk, že jsem v ten moment lišky pustil, spaly někde poblíž domu a ráno chodily na natáčení, věděl jsem, že jak vyjde sluníčko a zavolám, přijdou.

Celý rozhovor vyšel ve speciálu Receptáře 2/2013

Od šesti do devíti jsou ochotné s námi běhat po lese. Pak přimhouří oči, zalezou do křoví — a objeví se až po čtvrté odpoledne. A kdybych vyšel ven o půlnoci, připojí se ke mně. Ale s prvním sněhem se definitivně ztratí.

Podobně jako v přírodě?

Tam žijí jistý čas v mámině teritoriu. Ale jakmile dospějí, máma je vyžene a ony si musí najít něco svého. Takže, ať se k lišce chováte sebelíp, sebere se a jde pryč. Teď tu mám zrovna dvě, s nimiž chci ještě něco natočit, než zmizí. Dudu a Duku. Ale třeba u srnčí zvěře nebo u zajíců je to tak, že zůstanou žít poblíž.

Měl jsem muflona, kterého jsem musel dát pryč, protože čekal za dveřmi a každou půlhodinu mlátil rohy do dveří — chtěl, abychom šli na procházku. A když jsme vyšli, nechal se předejít, a pak se rozběhl a drcnul nás do zad. Bál jsem se, aby neublížil dětem. Dal jsem ho proto kamarádovi, který ho chtěl křížit s ovcemi, s podmínkou: Nesmíš mi ho vrátit! Za dva týdny litoval; zadávil mu drůbež, a místo, aby obskakoval ovce, pokukoval po jeho manželce...

Jak jde život se zvířaty dohromady s rodinou?

Na téhle hájovně žiju už dvanáct let, objevil jsem ji na cestách s první tlupou medvědů. Byla v dezolátním stavu, zůstaly jen čtyři stěny a všechno ostatní jsem musel předělat — vnitřní omítky, stropy, podlahy… Dnes je všechno nové a zvířata mají své dřevěné domečky venku.

Manželka tráví většinu času v Plzni, ale o víkendech je tu se mnou. Prověřil jsem ji už v době vojny — měl jsem srnče a ona ho vozila za mnou. A nikdy mě s žádným zvířetem nevyhodila! Máme dvě dcery, syna a čtyři vnučky. Všichni zvířata milují, nebojí se jich a ochotně pomáhají. Ale mají jiné profese. No, třeba se ještě narodí vnuk.

Visí vám tu spousta paroží, zdědil jste je po původním majiteli?

Kdepak, jsem myslivec a tohle jsou moje trofeje. Byl jsem vychovaný mysliveckou literaturou, a když jsem začínal s myslivostí, lov mě hodně bavil, hlavně divočáků a lišek. Ale přiznám se, že natáčení večerníčků mě změnilo, jako se někdy z lupičů stanou poustevníci. Moje lovecká vášeň postupně mizela. Takže od natáčení Pusíka jsem lišku nestřelil, podobně jsem dopadl se srnci a jeleny. Dnes mi zůstali jen divočáci, ale i těch mi je nakonec líto.

Foto Marie Votavová

Celý rozhovor najdete ve speciálu Receptáře 2/2013