Co je tam tak úžasného?

V Andalusii jsem našla druhý domov, je přenádherná. Nikdo tam neví, že jsem v Česku známá tvář, mám klid a soukromí. Z terasy našeho domu se zdá, že kolem neexistuje nic než moře. Stačí jen sedět a koukat na jeho nekonečné vlnění. Kochat se. I to umím. Všechno je tam skvělé, je to nádherné místo.

Chodím ráda jen tak na procházky, kolem fóliovníků plných zeleniny, občas potkám osamělého koně… Nebo skočím na trh nakoupit mořské potvory, ráda je griluju, ráda plavu… Ale nejsilnější je pro mě ten pohled, fenomén — moře. Možná jsem u něj žila v některém z minulých životů. Nevím, jestli tomu mám věřit, ovšem moje láska k moři je vážně šílená.

Jak jste s manželem, operním pěvcem Štefanem Margitou, našli své letní sídlo?

Další otázky a odpovědi najdete v Receptáři 8/2014.

Líbí se mi celé Španělsko a Španělé jako takoví, připadají mi strašně noblesní, prima. Hodně jsou podobní temperamentním Italům, které mám taky ráda. Jezdíme tam proto už spoustu let. Bydleli jsme na různých místech poblíž moře a oťukali různé varianty bydlení. A nakonec vyhrála naše současná oáza, kterou jsme si upravili ke svému obrazu, aby nám tam bylo dobře.

Co potřebujete mít kolem sebe pro příjemný pocit? A co klidně oželíte?

Potřebuju především své blízké lidi. A správné vibrace toho místa, abych se cítila uvolněně. Oželím klidně luxus. A na rozdíl od Štefana se obejdu pár týdnů bez počítače. Zato musím mít po ruce tužku s gumou a čistý papír, abych si mohla zapisovat nápady a básničky. Taky dobré knížky, cédéčka…

Důležité pro mě jsou i barvy. Ty se ov-šem mění. Kdysi jsem měla modré období, musela jsem mít modrou sedačku, závěsy i šaty. Dnes se obklopuju hlavně bílou a černou. Z materiálů dávám přednost přírodním, třeba mi vyhovují měkoučké bambusové parkety, ale mám ráda v přiměřeném poměru i sklo, kůži a kov. A dbám hodně na drobné doplňky. Nemám ráda sterilní domácnost, byt se má zabydlet a zútulnit detaily.

Zvládáte udělat doma i něco prakticky, vlastníma rukama?

To ne, mně stačí to vymyslet. Raději budu zpívat — a potah na polštář ať ušije někdo jiný, kdo to umí. I když nejsem manuální nešika. Jako holka jsem zvládala ledacos. Kamarádila jsem hlavně s kladívkem a hřebíky, určitě víc než s panenkami… Bavily mě vždycky spíš takové ty klukovské dovednosti. Což je určitě tím, že jsem z vesnice. Nejvíc mě toho naučil tatínek.

Takže pokud je potřeba něco malého opravit, vypadne hřebíček nebo šroubek, jsem schopná to udělat i dneska. Ovšem v žádném kutilství se nevyžívám, kamarádka například tráví hodiny trpělivým restaurováním starého nábytku, to já ne. Raději vezmu do ruky tu tužku…

Foto Lenka Hatašová

Celý rozhovor si přečtete v Receptáři 8/2014