Ví se o vás, že jste velmi praktická. Kdo vás k tomu vedl?

Určitě rodiče. Nikdy neříkali, co musím nebo co nesmím, každý ze sourozenců měl své povinnosti a hlavně život byl úplně jiný, praktičtější, méně nebezpečný.

V šesti letech jsem jezdila na kole tatínkovi na nádraží pro pivo a nikdo to neřešil. Maminka mě neučila cíleně vařit, plést, háčkovat, šít, ale sama to dělala a já to přirozeně okoukala. Byla doba, kdy se v obchodě nesehnala žádná paráda, já navíc byla hubená a musela jsem nakupovat v dětském oddělení, takže jsem si všechno raději vyráběla sama, šila jsem i kožené bundy!

Dnes dítě pořád všude vozíte, strkáte, všechno dostane pod nos hotové, takže nemá ani moc možnost stát se praktickým, samostatným.

Jak vypadá váš volný den?

Různě. Dělám všechno podle nálady. Podle té se oblékám, vařím, záleží na tom, jak se ráno probudím. Jestli chci jít v teniskách nebo na podpatcích, jestli chci poslouchat vážnou hudbu nebo jazz, jestli mám chuť na špagety nebo na svíčkovou…

A protože jsem schopná si všechno zařídit sama, nedělá mi to žádný problém. Problém mi nedělají ani různé předělávky a opravy. Zrekonstruovala jsem už osm bytů a postavila jsem dům, kde jsem běžně zedničila, spárovala jsem komín, na zahradě jsem kácela stromy. Ovšem od poslední takové akce uplynulo dvanáct let a velmi se změnily technologie. Ledacos už sama doma neuděláte a naopak něco je jednodušší.

Celý rozhovor vyšel v Receptáři 10/2013

Teď mě spíš baví hrát si na designérku, vymýšlet chytré a praktické vymoženosti. Nezajímají mě věci hezké na pohled, pokud nejsou funkční.

Co například?

V bytě je velká centrální místnost, které vévodí tmavočervená stěna a od ní se odvíjí vše ostatní. Ale když ji zítra přemaluju na zeleno a vyměním pár drobností, bude byt zase úplně jiný.

A taky jsem vyprojektovala druhou toaletu hned u dveří, takže ani návštěvy nemusí vstupovat do naší soukromé zóny.

Na terase vám rostou dokonce stromy. Není to trochu odvážné?

To byla věc původního architekta a ne vše se povedlo. Mám tu i trávník, který byl nádherný prvních pět let, ale teď je s ním strašně práce.

Pěstuju malá rajčátka a hlavně bylinky: rozmarýn, bazalku, tymián, šalvěj, bobkový list… Ten nedávám jen do svíčkové nebo do bramboračky. Je to úžasné koření i do jahodové náplně do palačinek!

Já vůbec ráda experimentuju. Včera jsem upekla koláč z listového těsta s karamelizovanými hruškami, vlašskými ořechy, kajenským pepřem, šalvějí, gorgonzolou a pančetou. Takže je slaný, dosladka a pálí.

Vařím jako pejsek s kočičkou, znám základní suroviny různých kuchyní, ovšem jsem zvyklá spotřebovat to, co je doma. Nesnáším plýtvání. Večer mrknu do lednice a vytvořím něco, co si vezmu druhý den do divadla. Jsem krabičkový člověk, jsem ráda, když vím, co jím. Kolegové se mi smějí, a pak chodí zobat.

Máte nějaké zvíře?

Jako holka jsem si vyvzdorovala psa, který pořád utíkal a způsobil mi spoustu malérů. Dcera Míša samozřejmě chtěla psa taky. Jenže při mém způsobu života bych to žádnému nemohla udělat.

Máme dvě šestnáctileté suchozemské želvy, které mě přežijí a budou jednou součástí dědictví. Dostávají ledový salátek a samé dobroty. A taky s námi žije už několikátý potkan, což nebyla moje volba, ale zvykla jsem si. Ten se má taky dobře. Občas dostane i kůrku od parmazánu.

Foto Marie Votavová

Celý rozhovor najdete v Receptáři 10/2013